Bleší pohádky:Stránky loutkového divadla MAMINY Jaroměř

Bleší pohádky

Na začátku pohádkové knížky může stát i docela obyčejný recept. Například:
Vezmi slova
a) plyšový medvídek, sněženky, smrtka, strom, černý pták, hrneček s čajem
b) plyšový medvídek, domeček, loďka, strom, sluníčko, černý pták.
a vlož je do příběhu.
Právě tak vznikly Bleší pohádky, které si tu můžete přečíst. Jejich autory jsou členové dětského loutkářského souboru Blechy, v bonusu také jejich vedoucí.


JAK SE PAN SMRŤÁK SKAMARÁDIL S DOBREM

Adam Zajíček


Byl jednou jeden kos, který se jmenoval Pepa. Měl plyšového méďu, který se jmenoval Filip.
Ti dva spolu sedávali pod velkým stromem.
Jednou přišel pan smrťák, který popíjel čaj. A řekl si, že je to tu smutné, a tak tam zasadil sněženky.


MEDVÍDEK BRUMLA A KOS JOSEF

Nikola Novotná


Byla jednou jedna vesnička.
A v té vesničce bydlel medvídek Brumla
Brumla byl sice malý, ale hodný, chytrý a hlavně šikovný. Neměl ale žádného kamaráda, a proto si chtěl nějakého najít. Tam, co bydlel, nikoho neznal a bylo mu moc smutno.
Jednou, když šel Brumla na procházku, tak potkal kosa Josefa.
"Ahoj!" řekl kos. "Já jsem Josef. A ty?"
Brumla se mu představil. Byl totiž velice rád, že ho potkal. Hned ho pozval, ať zítra o půl druhé přijde na šálek čaje. Napsal mu adresu, rozloučil se a šel spokojeně domů.
Celou noc myslel na Josefa a těšil se, až k němu zítra přijde na návštěvu.
Ráno, když se Brumla probudil, šel na zahrádku podívat se, jestli už náhodou Josef neletí. Rozhodl se, že půjde Josefovi naproti.
Potkali se až u velikého stromu, kde bydlela smrtka. Rozhodli se, že se tam na chvíli zdrží. A tak zazvonili na zvonek.
Smrtka otevřela a pozvala je dál. Nabídla jim čaj a sušenky.
Vypili si čaj, snědli sušenky, pak se rozloučili a šli domů k Brumlovi.
Brumla s kosem byli tak unavení, že kos zůstal přes noc. Ráno se spolu rozloučili a kos odletěl.
I nadále ale zůstali kamarády a už se nikdy nerozdělili.


JAK SI MÉĎA NAŠEL KAMARÁDA

Kateřina Zajíčková


Kdysi dávno žil byl malý méďa, který se jmenoval Natrhnutý Ouško.
Bydlel sám a sám a občas se rozbrečel.
"Ach já smutný méďa! Jsem tu sám, nikdo si se mnou nehraje, nikomu nemůžu uvařit kašičku a hlavně mi nikdo nevypravuje pohádky před spaním. Ach jo."
Jednou šel medvídek do lesa na borůvky a na houby. Vzal si košíček a vyrazil.
Šel a šel, až došel na malý zelený palouček, kde rostly jahody.
Méďa si řekl, že lívance s jahodami budou ještě lepší než s borůvkami, a hned jednu jahodu utrhl. Jakmile ji dal do košíčku, hned se objevila další a najednou byla z jahod cesta a ta vedla k malému domečku. U domečku stál malý smutný kos Tom.
"Proč jsi tak smutný?" zeptal se méďa kosáčka.
Tom odpověděl: "Nikdo si se mnou nechce hrát, nikdo mi nechce uvařit kašičku, a co je nejhorší, nikomu nemůžu vypravovat pohádky před spaním."
"Jako já!" zakřičel méďa. "Nikdo si se mnou nechce hrát, nikomu nemůžu uvařit kašičku, a co je nejhorší, nikdo mi nechce vypravovat pohádku před spaním."
Jen co to dořekl, pozval kosák Tom Natrhnutý Ouško do domečku na čaj.
A od té doby byli ti nejlepší kamarádi pod sluncem.
Na jaře pouštěli lodičky.
V létě se opalovali.
Na podzim opékali brambory.
A v zimě stavěli sněhuláky.
Že kosi nestavějí sněhuláky?
Ale vždyť je to přece pohádka!


VÝLET

Anežka Brouková


Byla jednou jedna rodina. Jmenovali se Čermákovi. Tatínek se jmenoval Oskar, maminka Lucie, syn Lukáš a úplně nejmladší byla dcerunka Alice.
Jednoho krásného dne si Čermákovi řekli, že si vyjedou na výlet.
Po obědě sbalili batoh a vyrazili.
Jeli autem po kamenité cestě, která vedla podél řeky.
Po pěti minutách dorazili k malému přístavu, ve kterém bylo uvázáno pár loděk. Čermákovi zaplatili vstupné, nasedli do jedné z loděk a vydali se na plavbu po řece.
Byla to nádhera! Slunce hřálo, ptáčci zpívali, kolem řeky rostl les a zrovna bylo vidět, jak si na jednom ze stromů staví kos hnízdo.
Byli asi v polovině plavby, když Alice najednou zakřičela:
"Jejda, já jsem doma zapomněla Míšu!"
Míša byl plyšový medvídek, kterého měla Alice moc ráda. Všude ho s sebou vozila, ale dnes na něho zapomněla. Byla moc smutná. Vždycky ho s sebou měla, ale dneska ne.
Maminka se jí snažila uklidnit, ale Alice si nedala říct. Pořád se vztekala, že chce Míšu.
Najednou však najela loďka na kámen, který vykukoval z řeky, a převrátila se. Nikomu z Čermákových se nic nestalo, jen byli mokří. Majitelé lodiček jim nabídli ručníky a pomohli jim usušit se. Když uschli, vydali se zpátky domů.
V autě Alice přemýšlela o tom, co se stalo. A došlo jí, že je vlastně dobře, že s sebou Míšu nevzala, protože by byl mokrý. A Míša, aspoň podle Alice, nemá rád, když je mokrý.


MÉĎA A KOUZELNÝ STROM

Karolína Novotná


Jednoho dne si méďa vyšlapoval po lese. Všude kolem bylo hodně stromů. Svítilo sluníčko, ptáčci zpívali a bylo krásně.
Na konci tohoto lesa spatřil méďa krásnou mýtinku. Uprostřed stál velký strom s podivnými kořeny a s korunou plnou zralých švestek.
Méďa si uvědomil, že má veliký hlad. ¨Vylezl na strom a utrhl švestku. Strom začal cinkat a najednou promluvil:
"Utrhl jsi první švestku. Dávej pozor, na co myslíš, když švestku jíš, protože se ti to splní. Máš nárok na tři švestky.
Medvídek tomu nechtěl věřit a hned na ta slova zapomněl. Strčil švestku do pusy a přitom si v duchu říkal:
"Jsem k smrti hladový."
Spolkl švestku a zpoza stromu vykoukla smrtka!
Méďa si uvědomil, že ten divný hlas měl pravdu. Rychle utrhl další švestku a přál si, aby smrtka zmizela. Polkl ... a smrtka byla pryč.
Dlouho přemýšlel nad tím, co bude jeho třetím a posledním přáním. Pak utrhl poslední švestku a sotva ji spolkl, přání přiletělo. Medvídek si totiž přál nějakého kamaráda a přiletěl kos.
Méďa se ho nejdříve bál, ale když zjistil, že mu kos nic neudělá, stali se přáteli.
Jedli ze stejného talířku, pili ze stejného šálku a byli to nejlepší kamarádi.


PLYŠOVÝ MEDVÍDEK NA VÝLETĚ

Pavlína Dostálová


Byl jednou jeden modrý plyšový medvídek a ten si v jeden letní slunečný den řekl:
"Dneska je takový krásný letní slunečný den, to bych si mohl někam vyrazit na své loďce."
Tak se tedy připravil, sbalil si věci do svého cestovního batůžku a byl připraven vyrazit.
Už stál u své loďky, ale najednou si vzpomněl:
"Já jsem zapomněl zamknout svůj domeček!"
Tak se rozběhl zamknout domek a pak hurá na výlet!
Na loďce vyjel ze zátoky nedaleko svého domečku.
Jel a jel, až dojel k louce. A jelikož svítilo sluníčko, lehl si na louce do trávy mezi krásné
rostliny.
Kolem rostly veliké zelené stromy.
A zpívali ptáci.
Divné bylo, že to byly vrány.
Vrány přece nezpívají.
Ale medvídek to neřešil. Byl tak oslněný sluníčkem, že usnul.
Když se probudil, zjistil, že už utekly dvě hodiny. A že má hlad.
Tak vstal a jel na loďce zpátky domů.


POMOC V PRAVOU CHVÍLI

Denisa Dostálová


Byli jednou jedni chudí manželé. Žili v krásném malém domečku. Jmenovali se Fredy a Jesy. Moc si přáli dítě, a tak čekali, až přiletí čáp nebo vrána.
Protože už čekali dlouho, nakoupili vše potřebné pro miminko, včetně plyšového medvídka a dřevěné loďky.
V jeden krásný den, kdy na obloze svítilo slunce, vrána přiletěla ... miminko bylo na světě. Dali mu jméno Lucy.
Týdny plynuly jako voda a brzy byl Lucy jeden rok.
Jesy se chtěla pochlubit své sestře Kiss, a tak vzala Lucy a šla ke Kiss na návštěvu. Bez Fredyho. Fredy byl totiž v práci.
Jesy došla k domu, kde Kiss bydlela, a zaťukala na dveře.
Po chvíli se objevila Kiss. Když uviděla dítě, celá zrudla. Kiss byla zlá, pyšná a chamtivá. Ale Jesy to nevěděla. Vešla do domu a Kišš šla uvařit vodu na čaj.
Konvice cvakla a čaj byl hotov. Kiss ještě přinesla nějaké sušenky a pak už šla za miminkem.
A když Lucy odešla na záchod, popadla Kiss Lucy a schovala ji.
Jesy se náhle udělalo špatně. Tak špatně, že úplně zapomněla na dítě a odešla domů.
To byla ta správná chvíle pro Kiss. Vzala Lucy, zabalila ji do deky a odnesla ji do krmelce. Krmelec byl v temném lese, kde rostlo mnoho stromů.
Mezitím přišel Fredy domů.
Jesy už byla vzhůru.
Fredy se zeptal: "Kde je Lucy?"
Jesy se plácla do čela: "Vždyť já ji nechala u Kiss."
Fredymu hned došlo, co se děje. Věděl, že je Kiss zlá a chamtivá. Vyběhl z domu směrem ke Kiss, zabušil u ní na dveře a zavolal:
"Kiss, co jsi s naší Lucy udělala? Vrať nám ji!"
Kiss otevřela dveře a řekla:
"Nedopustím, aby vy jste měli štěstí a já ne!"
V té době žila v temném lese víla Eladora. Byla hodná a hezká. Přišlo jí neodpustitelné, co Kiss udělala Jesy a Fredymu, a proto ji proměnila v kámen. Pak doletěla ke krmelci pro Lucy a vrátila ji rodičům.
Fredy a Jesy poděkovali a žili spolu s Lucy šťastně až do smrti.


NEPLÁNOVANÝ VÝLET

Kateřina Táborská


Byl jednou jeden malý, útulný domeček, ve kterém žila Anička a její ne právě nejbohatší rodina. Anička byla malá holčička, která měla ze všeho nejraději svého medvídka.
Jednoho dne se šla Anička projít do lesa, protože měla moc ráda přírodu a neměla zrovna co jiného na práci. Začala si zpívat jako ptáček a nedávala pozor na cestu. Zakopla, upadla a bouchla se hlavou o strom.
Chvíli ležela na zemi, a když se probrala, našla vedle sebe stírací los.
Setřela ho a zjistila, že pro sebe a pro svoji rodinu vyhrála výlet na luxusní lodi.
Když to oznámila mamince a tatínkovi, začali oba dva nadšeně balit kufry na výlet přes slunečný oceán.


MEDVÍDEK THEOFIL

Kryštof Brouk


Byl jednou jeden malý plyšový medvídek Theofil, jehož nejlepším přítelem byl kos Emil.
Jednou se Theofil s Emilem rozhodli, že si v lese na stromě postaví bunkr a v něm budou pořádat čajové dýchánky.
Když bunkr postavili, Emil rozmístil po lese plakátky, Theofil mezitím nanosil do bunkru židličky, stoleček, na stoleček ubrus se sněženkami a nakonec konvici čaje, hrnečky a talíř sušenek.
Když to bylo všechno hotovo, sedli si oba na židličky a čekali. Ale nikdo nepřicházel.
Vtom Emil vykřikl:
"Theofile, dole stojí smrtka!"
Theofil se vyklonil z okénka a pak se nechápavě podíval na Emila.
"Smrtka? Vždyť tam stojí jenom Poddrnáč."
Theofil Poddrnáče znal. Potkal ho o Dušičkách, když jel s rodiči na hřbitov. Skamarádili se, ale vídali se jen o Dušičkách.
Teď měl Theofil samozřejmě velkou radost, že ho vidí, a hned ho pozval nahoru.
Všichni tři společně pak vypili všechen čaj, snědli všechny sušenky a byli spokojeni.


O MEDVÍDKOVI

Lenka Jechová


Byla jednou jedna malá holčička. Jmenovala se Eliška a bydlela s rodiči v malém domečku.
Eliška měla spoustu plyšáků a mezi nimi byl i plyšový medvídek. Ten medvídek byl moc zvědavý a strašně moc si přál vyrazit do světa. Proto, když jednoho krásného dne Eliška otevřela okno, medvídek nezaváhal a vyskočil ven.
Šel a šel, slunce svítilo a medvídek se nemohl vynadívat na svět kolem sebe.
Najednou před ním leželo jezero.
Malý medvídek neuměl plavat a navíc už byl moc unavený, a tak si lehl pod strom a usnul.
Když se probudil, zjistil, že není sám. Byl u něho černý kos.
Medvídek mu pověděl, že se chystá do světa, ale že neví kudy kam.
Kos se zamyslel a poradil mu, aby šel pořád podél jezera, že narazí na loďku a ta mu pomůže dostat se přes jezero.
Medvídek to udělal a skutečně narazil na starou loďku. Nasedl do ní a nechal se unášet vlnkami. Když byl ale uprostřed jezera, zjistil, že je v loďce díra a on se pomalu potápí. V tu chvíli se mu zastesklo po domově a začal litovat, že opustil Elišku.
Naštěstí v tom okamžiku přiletěl starý známý kos a když uviděl topícího se medvídka, ihned ho letěl zachránit.
Méďa se mu vyškrábal na záda právě ve chvíli, kdy se loďka potopila. Poté zanesl kos medvídka na břeh. Tam se rozloučili a medvídek vyrazil domů.
Eliška svého oblíbeného plyšáka nadšeně přivítala a medvídek pak ostatním hračkám vyprávěl o svém dobrodružství.


BRUMLA A MARTA

Magdaléna Horáková


Byl jednou jeden medvídek Brumla. A jeho nejlepší kamarádkou byla smrtka Marta.
Jako obvykle si vyšli na procházku kolem hřbitova.
"Marto," povídá Brumla, "slyšel jsem, že ve třech se to lépe táhne. Co si o tom myslíš?"
Marta na něho hodila smrtelně bledý výraz. "Jak to myslíš?" odvětila.
"No, jenom, že bychom se mohli ještě s někým spřátelit," řekl opatrně Brumla.
Marta se zamyslela. A když se vrátili zpět na začátek své okružní cesty, řekla:
"Tak udělám konkurz - Hledáme BFF (To znamená Best friend forwer.)
"A proč to nemůže být česky - Hledáme nového nejlepšího kamaráda?" zeptal se Brumla.
Marta odvětila, že by nevypadali světově, a začali s přípravami. Na tři stromy v okolí vyvěsili barevné plakátky, v domečku, kde bydleli, nachystali čaj a koláčky a čekali, kdo dorazí.
Sněženky pomalu kvetly, ale nikdo nepřicházel.
Brumla s Martou už to pomalu vzdali. Když vtom někdo zaklepal na dveře.
Rychle se rozběhli, aby věděli, kdo se k nim chystá, a za dveřmi ... stál poštovní kos.
"Nesu vám pár dopisů," řekl na přivítanou.
"Děkujeme," řekli zklamaně Brumla s Martou.
"Viděl jsem ty vaše plakáty," pokračoval najednou kos. "Máte ještě nějaké buchty?"
"Jo. A čaj taky," odpověděli Brumlu s Martou. "Dáte si?"
"Rád," řekl kos a nacpal se do domečku.
Po dlouhém rozhovoru zjistili, že se kos jmenuje Pepa, že lítá z práce do práce a že moc přátel nemá. Nakonec se dohodli, že se budou kamarádit. A že si Pepa udělá dovolenou a pojedou společně na Kanárské ostrovy nebo alespoň na jejich okružní procházku po hřbitově.


O PRINCEZNĚ SNĚŽENCE

Kristýna Rindová


Na rozcestí pod vysokou horou stála dřevěná chaloupka. Od ní už to byl jen kosí skok do útulného a voňavého království. Tedy - dříve bylo voňavé a útulné, avšak dnes je tajemnými mračny zahaleno a zdravý lidský rozum se mu vyhýbá.
Kdejaká bába vypráví všem po tržištích, že princezna si se smrtí ruku podává. Je krásná jako jarní kvítí, ne nadarmo jí říkají Sněženka. Každého mladíka pohledem očaruje a on se slepě zamiluje do líbezného obrazu s kamenným srdcem.
Pak žádají ji o ruku. Ona se jen chladně pousměje a pokaždé zopakuje:
"Copak si můžu vzít slabocha? Jen se koukni, jak jsi při pohledu na mě zbledl."
Potom se otočí na pážata a klidným hlasem nakáže:
"Vyprovoďte pána ze zámku."
Ale to už se nikdy nestane. Pážata přinesou nosítka a s muži, kterým žalem puklo srdce, ubírají se do márnice.
Sněženčin otec se málem utrápil. Nevěděl si rady se svoji dcerou. Chyběla jí matka. Potom, co zemřela, už princezně nezáleželo na tom, kolik lidských duší pro ni přestane dýchat, vždyť i jí život ublížil. Jedinou její láskou byl malý plyšový medvídek.
Netušila ale, že za horami v lesním království, kde na louce stojí alespoň jeden strom, žije kralevic Jan. I on se zamiloval do jejího obrazu, ale byl natolik chytrý,aby věděl, že princeznino srdce snadno nezíská. Přemýšlel a přemýšlel, až vymyslel dokonalý plán.
Rozjel se za princeznou do těch v mračnech spících míst a požádal o audienci. Téměř okamžitě mu bylo vyhověno.
Vstoupil do obrovského sálu. Sněženka svou spanilostí zářila přes celou komnatu, kralevic Jan byl okouzlený. Však zviklat se nenechal.
"Princezno, dostalo se mi obeznámení, že v tomto království žije nejkrásnější dívka světa, a rozhodl jsem se poctít vás svoji návštěvou. Jako dárek přijměte porcelánový servis s hrnečky zdobenými malbami květů."
Jan se jemně uklonil a jeho společník předložil princezně dar.
Sněženka byla unešená. Nešlo jí o nějaké hrnečky na čaj. Měla oči jen pro kralevice. Byl urostlý, v očích mu jiskřílo, ale především před ní ani trochu nezbledl. Čekala, až ji pořádá o ruku, aby mohla konečně někomu padnout kolem krku. Ale té správné otázky se ne a ne dočkat. Proto se netrpělivě zvedla a řekla: "Ráda se stanu tvojí ženou."
Na to se Jan jen ušklíbl. "Já tě o ruku nežádám. Nejsi mi dost po chuti."
Sněženčino srdce těžce dopadlo na pevnou zem. Najednou chtěla také zemřít a z očí jí vytryskly slzy. Vstala se záměrem utéci ze sálu, avšak jeho ruka ji zarazila.
"Lhal jsem princezno. Ovšem, že ti budu rád tvojí druhou polovinou."
Vzhlédla.
Její srdce náhle změklo.
Už nechtěla být krutá.


MEDVÍDEK, SMRTKA A BALÓNKY

Kateřina Pavlistová


Byl krásný jarní den, ptáčci zpívali, kytičky rostly a plyšový medvídek (ale ne Pú) ležel venku na zahrádce v houpací síti a přemýšlel. A jak tak přemýšlel, rozhodl se, že si půjde natrhat pár sněženek do vázičky na svůj stůl, protože sněženky jsou jeho oblíbené rostlinky.
Tak jde k nejbližšímu místu, kde sněženky rostou.
A jakmile je našel a už už se shýbal pro první z nich, něco zaslechl.
"To se mi jen něco zdálo," řekl si v duchu medvídek. A trhal dál.
A jak tak trhal, uslyšel těsně za sebou někoho hlasitě kýchnout.
Medvídek povyskočil leknutím a otočil se.
Za ním stála hrozivá smrtka.
Medvídkovi se plyšové chlupy zježily strachy. "Co ... co ode mě chcete?" vykoktal ze sebe.
"Vrať mi moje sněženky," promluvila smrtka, avšak tak zajímavě zabarveným hlasem, že by jí i Šmoula mohl závidět. Medvídka to tak rozesmálo, že zapomněl na strach.
"Co to máte s hlasem?" zeptal se pobaveně.
Smrtka zmodrala studem a povídá: "Ále, jen jsem si hrála s balónky."
"S balónky?"
"Ano s balónky. V těch je helium."
"Aha!" docvaklo to medvídkovi. "A na co potřebujete sněženky?"
"No, prý se to dá léčit jenom jimi," odpověděla smrtka.
"Ale jděte. Kdo vám to pověděl?" řekl medvídek. "Na hlasivky platí jen horký čaj a já vás na něj pozvu. Chcete?"
"To by byla paráda!" souhlasila smrtka.
A tak se medvídek se smrtkou vydali do domečku a tam si spolu dali výborný jahodový čaj. A kdo ví, možná ho tam spolu pijí dodnes.


O PODDRNÁČOVI

Zdeňka Brouková


Bylo nebylo jedno malé město. Protékala jím řeka, na náměstí stál morový sloup a na kraji města ležel hřbitov. Rozlehlý, ale poklidný, zastíněný vysokými stromy. Za jeho zdí, tam, kam už město nedosáhlo a nikdo z lidí nepřišel, stála malá chaloupka. Byla tak chatrná a zarostlá v houští, že byla pro svět téměř neviditelná. Bydlel v ní Poddrnáč.
Jednoho jarního dne, zrovna když rozkvetly sněženky, seděl Poddrnáč smutně nad svým ranním šálkem čaje a přemýšlel. Přemýšlel o tom, proč nemá žádné přátele ani kamarády ani známé, kteří by se u něj občas zastavili. Vlastně neznal nikoho. Tedy nikoho živého. Když se totiž s někým seznámil, nebylo to obyčejně nadlouho.
Obvykle to probíhalo tak, že Poddrnáč přišel k někomu domů nebo ho potkal na ulici nebo na jiném místě a vzal ho s sebou na vycházku. Zvláštní bylo, že ať už na tu vycházku vyrazili, odkud chtěli, a šli různě dlouhou dobu, nakonec vždycky došli ke stejné velké a bytelné bráně.
Když k ní došli, brána se otevřela a za ní čekalo mnoho různých lidí s klidnými a veselými tvářemi. Hned se všichni s Poddrnáčovým známým vítali a zvali ho mezi sebe. Poddrnáč sám ale nikdy za bránu nevešel. Zato ti, které tam dovedl, se už nikdy nevrátili zpátky. Za bránou se setkali s svými příbuznými a přáteli, které už dlouho neviděli, a bylo jim tam spolu moc dobře.
Poddrnáč nikdy nevěděl dopředu, s kým se seznámí, a své známé si ani sám nevybíral. Prostě vyrazil do města a nohy ho samy donesly k tomu, s kým se měl ten den setkat. Ostatní lidé Poddrnáče většinou neviděli, a nebo se tak alespoň tvářili. Neradi o něm i mluvili. Prostě Poddrnáč, i když nikomu nikdy nic zlého neudělal, byl dost neoblíbený. Přesto by si i on rád našel nějakého kamaráda.
Toho dne, kdy mu došlo, že je docela sám, se do města nevypravil. Místo toho šel na hřbitov. Bylo před Velikonocemi a mnoho lidí přicházelo k hrobům svých blízkých, aby tam rozsvítili svíčku a zavzpomínali na ty, o kterých však Poddrnáč věděl, že už odešli za velkou bránu. Lidé na hřbitově byli smutní a Poddrnáč by jim rád řekl, že je to zbytečné, protože za velkou bránou je každému dobře, ale nikdo ho neposlouchal.
U jednoho hrobu zahlédl malého plyšového medvídka. Seděl tam sám a opuštěný.
"Ahoj," zkusil ho Poddrnáč pozdravit.
Medvídek zvedl hlavu a podíval se na něj.
"Ahoj, kdo jsi?" zeptal se překvapeně.
"Jsem Poddrnáč. Jak to, že mě vidíš? Nikdo živý mě nikdy nevidí a neslyší."
"To bude asi proto, že nejsem živý, ale plyšový. Jsem medvídek Kristián," odpověděl způsobně medvídek.
"A jak ses sem dostal?" vyzvídal Poddrnáč.
"Přinesl mě sem Tomášek. Víš, Tomáškovi nedávno umřela babička, kterou měl moc rád. Tomášek je ještě malý, a tak neví, že babička odešla za velkou bránu, kde se setkala s dědečkem a se svými kamarádkami a kde ji nebolí nohy a nezadýchává se. Myslí si, že spí tady v hrobečku, a mě sem přinesl, aby jí tu nebylo smutno. Babičce smutno není, ale mně se trochu stýská. Ale už jsem se seznámil s jedním kosem. Zdá se, že to bude prima kamarád. A co ty, ty by ses se mnou nechtěl kamarádit?"
Poddrnáč nadšeně souhlasil. A od té doby se kamarádili ve třech - medvídek Kristián, kos Mates a Poddrnáč.


NĚŽNĚNKY A PODDRNÁČ

Jana Dvořáčková


Jmenoval se Ťuťu a byl plyšový od hlavy k patě.
Bydlel v Rozárčině postýlce, v domečku sestaveném ze tří pruhovaných polštářů a jedné plechové krabice od čokoládových bonbónů. Byly to vynikající bonbóny a medvídek Ťuťu se ještě teď při každé vzpomínce na ně mlsně olízl.
V polštářovém domečku s ním bydlel černý hadrový pták s velikýma očima a modrým zobákem. Říkali mu Saša. Medvídek Ťuťu nevěděl, jestli je Saša spíš kos nebo vrána, protože pokud si vzpomínal, ani vrána ani kos nemají modrý zobák, ale co ... vrána nebo kos, hlavní bylo, že Saša byl kamarád. Uměl vypravovat tak báječné strašidelné příběhy, že se při jejich poslechu ježily Rozárce i medvídkovi všechny chlupy na těle.
Třeba ten o sněženkách.
Ten Saša vypravoval jednoho krásného deštivého dne, kdy se i v pravé poledne muselo svítit, aby si člověk či medvěd viděli aspoň na špičku nosu.
Rozárka rozsvítila svíčku a uvařila čaj. Potom si vlezla na postýlku, vzala medvídka Ťuťu na klín a čekala, až Saša začne.
A Saša začal o těch sněženkách, jak si našly cestu za sluníčkem skrz sněhový polštář, jak s jejich bílými kvítky celá zahrada zněžněla...
"Aha!" napadlo Rozárku. "A nemělo by se jim tedy říkat správně něžněnky?"
... a jak se tam pak objevil Poddrnáč.
"A už to začíná," napadlo medvídka Ťuťu a přikrčil se tak, že mu z Rozárčiny náruče koukal jenom čumák. Poddrnáč, to zní záhadně. Poddrnáč, to zní přímo strašidelně. Poddrnáče by Ťuťu nechtěl potkat ani u sněženek, ani kdekoliv jinde.
Saša na medvídka pohlédl svým velikým okem. A pokračoval ve vyprávění.
"Poddrnáč byl pan smrtka," řekl. "Toulal se světem v plášti s kapucí, v ruce nesl kosu a v hluboké kapse měl uložené maličké přesýpací hodiny. Během jeho chůze se písek v hodinách neustále přesýpal, ale když se Poddrnáč někde zastavil, vytáhl hodiny z kapsy a pozorně na ně pohlédl. Pokud bylo byť jen jediné zrnko písku ještě nahoře, pokýval spokojeně hlavou, řekl: "Ještě je čas.", uložil hodiny zpátky do kapsy a pokračoval v cestě. Pokud ale byla právě všechna zrnka písku v dolní části přesýpacích hodin, řekl: "Už je čas." a s vlídným výrazem v očích se rozhlédl kolem. Člověku podal ruku, maličkého broučka si položil na dlaň, strom objal. "Mám tě rád," řekl tiše, "jestli dovolíš, dál půjdeme spolu. Dal by sis na cestu čokoládový bonbón?"
"Nedal!" špitl Ťuťu, který už to napětí nemohl vydržet.
Saša klapl naprázdno modrým zobákem. A potom medvídka uklidnil: "Taky ti ho nikdo nenabízí. Můžu pokračovat?"
"Ano," špitl Ťuťu a přišlo mu to od sebe samotného velmi odvážné.
"Nikdo nikdy nezjistil, kam Poddrnáč své přátele z říše lidí, zvířat či rostlin odvádí," vyprávěl dál Saša. "Ale pokud tam odcházejí s někým, kdo je má rád, a pokud smějí cestou cumlat čokoládový bonbón ... jistě to není ani špatná cesta a ani špatné místo."
Bylo ticho. A do toho ticha se po chvíli ozval medvídek Ťuťu, stále ještě velice odvážně: "A ... co ty sněženky?"
"Ach tak!" vzpomněl si Saša. "Sněženky dál něžně kvetly uprostřed sněhového polštáře a Poddrnáč, když šel kolem, neodolal a zabořil do jejich květů nos, aby plnými doušky nasál tu překrásnou jarní vůni."
"Nevytáhl přesýpací hodiny?" zeptal se Ťuťu.
"Ne," odpověděl Saša. "Řekl si, že v takový pěkný jarní den si může dovolit nechat pro jednou své přesýpací hodiny v kapse.
Medvídek Ťuťu pohlédl k oknu. Nebe nebylo o nic jasnější než před chvílí a vytrvale spouštělo k zemi provázky deště. Přesto to Ťuťu zkusil. "Dneska je moc pěkný den," řekl a doufal, že to zní velmi přesvědčivě.
"Jasně," souhlasil Saša. A po chvíli dodal: "Ostatně, v takovéhle dny drží Poddrnáč ve volné ruce deštník. Nemá čím vytahovat hodiny. Můžeš klidně spát, medvěde."
Medvěd se ulehčeně schoulil v Rozárčině náručí.
Svíčka dohořela a pokoj zalilo vlídné šero.
Chvíli potom se ozvalo trojí tiché oddychování. Rozárka, medvídek Ťuťu i pták Saša usnuli.
A pak se otevřely dveře. A nebo ne? Kdo ví? Jisté je, že do pokoje vešel Poddrnáč. Deštník neměl. A tak mohl volnou rukou sáhnout do kapsy a vytáhnout odtud maličké přesýpací hodiny. Pohlédl na ně, spokojeně pokýval hlavou a řekl: "Ještě je čas. Ještě je moře času." Pak pohladil spící tvorečky láskyplně po hlavičkách, do pusy si vložil jeden ze svých čokoládových bonbónů a pokračoval klidným krokem ve své cestě.
návštěvníků stránky
celkem50 617
tento týden155
dnes20