Vaše pohádky:Stránky loutkového divadla MAMINY Jaroměř

Vaše pohádky

Tato stránka je určená vám všem, kdo máte zájem si s námi tak trochu hrát a tak trochu psát. Je totiž otevřená pro vaše pohádky.
Když se ve vaší hlavince, plné fantazie a krásných snů, nějaká ta pohádka vylíhne, vy ji napíšete a potom nám ji doručíte - s názvem, jménem autora, a přivítáme i věk či místo, odkud k nám přichází – my ji vložíme na naši/vaši stránku.
Už teď se na vaše pohádková dílka moc těšíme.

Upozornění: V nezbytném případě poskytneme vaší pohádce jazykovou či stylistickou první pomoc – ale rozhodně pouze v takové míře, aby nezasáhla do obsahu či formy vyprávění.
Způsoby doručení.
E-mailem na adresu: LD.Maminy@seznam.cz
Poštou na adresu: Loutkové divadlo Maminy, Na Zavadilce 443, 551 01 Jaroměř
Osobně při kterémkoliv našem představení. (Program najdete na stránce Budeme hrát.)



Pohádky od vás


Strašidlo strašpytel
Marie Macková


V hlubokých lesích bývají místa, kam se člověku moc nechce. Pokud se tam odváží, má k tomu nějaký pádný důvod, jako jsou houby nebo borůvky nebo něco užitečného. Taková místa bývají mokrá a nevlídná, rostou tam podivné byliny a všeobecně se o nich ví, že tam straší.
Zrovna na takovém místě se narodil Hejkalici a Bubákovi syn Bojásek. Rostl jako z vody, brzy začal chodit do strašidlové školy. Učil se dobře hlavně proto, že se bál přinést špatnou známku. Později se učil hejkalem po mamince. S ní taky chodil na první zkušenou. Maminka mu vybírala nejbázlivější houbaře a borůvkáře, aby se Bojásek poměl. Jistě všichni víte, že strašidla jsou živa z lidského strachu, který sama způsobila. Jenže sotva mělo dojít na strašení, Bojásek si sedl na bobeček a řekl: „Já se bojím.“
„A čeho se bojíš?“ ptala se maminka
„Že to neumím.“ Bojáskovi se div netřásla brada. „Nebo že mě proženou.“
„Ale jdi,“ povzbuzovala ho maminka, „zařveš, on uteče a ty se konečně trochu nasytíš. Podívej, vždyť už jsi kost a kůže.“
Marné bylo všechno domlouvání. Bojásek byl čím dál hubenější a zbědovanější. Už si toho všimla i ostatní strašidla a začala se o věc zajímat.
„Ale pane Bubáku, copak je ten váš kluk takový nedomrlý?“
„Pročpak nestraší?“
„Žádná radost ze života z něho nekouká.“
Dlouho se rodičům dařilo celou věc tutlat. Až jednou vyšlo najevo, že Bojásek nestraší, protože se bojí. Byla z toho veliká mela.
„Fuj, strašidlo a strašpytel!“
„Hanba, vždyť dává špatný příklad.“
„Není to nakažlivé?“
„Pryč s ním!“
Bojásek na to koukal, bál se, že mu něco udělají, ale bál se i bránit.
„Ať rozhodne král,“ konečně napadlo jedno rozumnější strašidlo. „Ke králi s ním!“
Strašidla popadla Bojáska a dovlekla ho ke králi. Král všech strašidel vodních i suchozemských se ani nestačil nadechnout a rozzlobený dav už chrlil své pohoršení.
„A proč jste ho vlastně přivedli?“ zeptal se král, když se konečně dostal ke slovu, neboť z toho hluku nebyl příliš moudrý.
„My se bojíme, že se to od něho naučí jiná mladá strašidla,“ hučel dav.
„Tak vy se bojíte?“ zahřímal král. „Podívej,“ otočil se k Bojáskovi, „oni se tě bojí.“
Bojásek všem před očima rázem trochu vyrostl a zesílil.
„Budeš obcházet strašidlové obce a budeš sloužit jako odstrašující příklad pro ostatní strašidla, aby na tobě viděla, že strach je špatný pomocník,“ vynesl král rozsudek a dav se rozešel.
Bojásek udělal, co mu král nařídil. Pravda, z té své práce příliš neztloustl, velká radost ze života z něho zrovna nekoukala, ale hladem neumřel.
On se i odstrašující příklad někdy uživí.

Listopad 2017





Pohádky na zadaná slova 2014 - 2015

Zadaná slova: hrad, kouzelník, měsíc, mléko, šátek, žába

Kouzelný hrad
Klárka Dernerová


Když se kouknu na ten hrad,
chce se mi na housle hrát.
Když vypiji si k tomu mléko,
už nehraje se mi tak lehko.

Potom přijde kouzelník
a udělá scůj kouzelnický trik,
tím promění mě v žábu,
která je potravou hadů.

Má červený šátek,
se kterým jde udělat mnoho hrátek,
vyletím třeba na měsíc,
tam nadechnu se z plných plic.

A to je konec veršů i hrátek,
vrátíme se zpátky na začátek.




Zadaná slova: housenka, kašna, koláč, most, petrklíč, skřítek

O skřítkovi
Kristýna a Šimon Rindovi


Povím vám jednu pohádku.
když vám tu bydlí na hrádku
skřítek. – Ten, co všechno ví,
královně trable zodpoví.

Královna je mladá, krásná,
však bez děťátka. – Věc je jasná,
na zámku není veselo,
na tvářích značně kyselo.

Tak tedy tenhle malý skřítek,
od petrklíče jeden kvítek
do královské studny vhodil,
pak v hlavě se mu nápad zrodil.

Ta studna prý je plná kouzel,
kdo by se jí proto vzpouzel?
Pod mostem roste bylina,
co prapodivnou vůni má,
na svět z ní přijde klučina.

Jak studna řekla, tak se stalo,
a na zámku žil natrvalo,
jak housenka zabalený,
všemi lidmi vymodlený.

Po koláči z bylin zrozen,
pro královský život stvořen
narodil se malý kluk,
co uměl dělat velký hluk.

Tím končím tuhle pohádku.
v níž vám tu bydlí na hrádku
skřítek. – Ten, co všechno ví,
královně trable zodpoví.


Kouzelné koláčky
Dagmar Sychrovská


Nikdo neměl tušení, že v tak hlubokém lese plném různých zvířátek, jako jsou zajíci, srny, mravenci, housenky a další živočichové, je na světlé mýtince krásná vysoká kašna, ze které neustále vytéká křišťálově čistá voda. Možná je kouzelná, ale to nikdo neví. Jen možná skřítek, který se o kašnu stará, něco ví.
Ke kašně vede dlouhá cesta Každý musí přejít přes širokou řeku, po dlouhém kamenném mostě. I tentokrát běží rychle přes most do lesa ke kašně princezna Libuška ze zámku na náměstí. Jak už to v pohádkách bývá, je moc hezká a hodná, ale když přijde na mýtinku ke kašně, je skoro vždy smutná a lítostivá. Neusměje se, ani když na jaře rozkvetou petrklíče a celá louka vypadá jako zlatý koberec.
Princezna Libuška má dvě starší setry Verunku a Barunku. Obě jsou hezké a milé, ale k Libušce se někdy chovají škodolibě a panovačně, a také si neustále hrají spolu a Libušku od sebe odhání. Vtipkují, že je malá a ničemu nerozumí. Libuška je z toho nešťastná a ke kašně si chodí často odpočinout a tajně se vyplakat.
Jednou, když přišla Libuška zase ke kašně, byla obzvlášť smutná, a tentokrát už to skřítek nemohl vydržet a vylezl z kašny za princeznou. Zeptal se jí, co ji trápí, Libuška mu řekla všechno, co jí leželo na srdci. Hlavně jak ji trápí sestry a že by to nějak chtěla změnit, ale neví jak. Skřítek si, ale rady věděl. Řekl Libušce, že má něco, co jí pomůže. Přinesl v košíku koláčky a podal jí je. Poradil jí, ať je podá sestrám ke svačince, že se vše vyřeší. Libuška nechápala, proč to tak má udělat, ale řekla skřítkovi, že ho poslechne. Když se vrátila domů, byl čas svačiny, a tak šla dát koláčky sestrám. Verunka a Barunka nejdříve obyčejné koláčky nechtěly ani vidět, ale Libuška je přemluvila. No a bylo to tak, jak řekl skřítek. Jakmile sestry koláčky ochutnaly, byly k Libušce příjemné a začaly si s ní hrát. A to už se nikdy nezměnilo.


Skřítek Usměváček
Dagmar Sychrovská


Nikdo nemá ani tušení, že kašna, která stojí celá staletí na malebném náměstíčku uprostřed města, je kouzelná. Pod hladinou totiž žije malinký skřítek . Jmenuje se Usměváček. Je tak malinký, že si ho i zvířátka, která s ním žijí, často pletou. Jednou s beruškou, jindy například s mravencem nebo dokonce s housenkou. Usměváček se tomu vždy rád zasměje. Ale asi také nikdo netuší, že je to hodný skřítek a má kouzelné předměty. Rád by je někomu věnoval, ale dlouho se nikdo, komu by je mohl dát a kdo by si je zasloužil, neobjevil.
Až jednou šla okolo malá holčička, zastavila se u kašny a zahleděla se do vody. Byla to Violka z náměstíčka. Bydlela tady se svojí maminkou a tatínkem již od narození. Najednou hodila do kašny penízek a potichu si jen tak pro sebe zašeptala přání. Violka si přála sestřičku nebo bratříčka, aby si s nimi mohla hrát a povídat. V tu chvilku, kdy přání vyslovila, se jí zjevil Usměváček. Violka si už, už myslela, že se jí přání splnilo. a začala si s ním povídat.
A že byla tak hodná, skřítek jí řekl, že má tři kouzelné předměty a že pokud chce, ten, který si vybere, jí věnuje. První dárek byla květina petrklíč. „Když k němu přivoníš, budou tě mít hned všichni rádi a budeš oblíbená.“.Jako druhý dárek jí nabídl koláč. „Pokud si ukousneš kousek koláče, staneš se neviditelnou a budeš si moci sama kamarádku vybrat.“.
Violka si ale nevybrala ani jeden z dárků, řekla, že nechce najít kamaráda, pokud bude očarovaná a nebo neviditelná. Skřítek z toho byl smutný, ale nakonec nabídl Violce poslední dárek. Byl to bílý kamínek ve tvaru srdce. Jak ho Violka uviděla, ihned věděla, že to je ten správný dárek. Poděkovala a chtěla jít domů. Radostně si prozpěvovala a házela kamínek nad sebe. Najednou ho hodila tak vysoko, že se jí ztratil z dohledu. Chvilku ho hledala a pak se vydala domů. Tou dobou šla z města domů Rozinka – dcera hajného. Dívky se minuly na mostě, který byl na konci náměstí. Rozinka uviděla kamínek, zvedla ho ze země a najednou ji napadlo, jestli nepatří té dívce, kterou minula. Zavolala na ni a kamínek jí ukázala. Violka nejdříve jen poděkovala, ale nakonec si dívky začaly povídat a staly se z nich veliké kamarádky. Společně zašly poděkovat skřítkovi.




Zadaná slova: Sněhulák, sova, zvonec, housle, čepice, strom

O holčičce
Matěj Petiška


Byla jedna holčička a ta stavěla sněhuláka, ale zapomněla mu udělat čepici. Z domu přinesla dva zvonce. Jeden byl zlatý, druhý obyčejný. Vybrala si zlatý a pověsila ho na sněhuláka. Ale neměla ho tam dávat, protože ten obyčejný byl pro štěstí.
Dozvěděl se o tom čert, přilétl si pro obyčejný zvonek. Sebral ho i s holčičkou.
Za 100 let šel lesem kluk s houslemi. Přišel až ke skále, a protože byl zvědavý, tak se šel do skály podívat. Bylo mu stále tepleji, sundal si čepici a hrál na housle. Najednou viděl tu ztracenou holčičku. Rozběhl se za ní a chtěl ji zachránit. Ale holčička ho upozornila, aby dál nechodil, protože ji hlídá čert, který nesnáší hru na housle. Čert vzteky upustil zvoneček i holčičku a utekl. A kluk popadl holčičku i se zvonečkem a utíkal domů.
Jak běželi, na stromě seděla sova a zahoukala, že už bude brzy noc. Přidali do kroku, aby byli co nejdříve doma.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec.


Šikovní sněhuláci
Dagmar Sychrovská


Byla zima, venku se brzy stmívalo a František s Rozárkou se těšili na vánoční prázdniny. Nemohli se dočkat toho, jak budou chodit lyžovat, sáňkovat a jak si ozdobí ty nejhezčí sněhuláky ve vesnici. Děti si je už postavily, ale zatím jim nasadily na hlavu místo hrnce své čepice. František dal svému sněhulákovi zelenou čepici a Rozárka červenou.
Mockrát se stalo, že v zimě napadlo málo sněhu, ale tuto zimu byla všude veliká nadílka. Sníh se blýskal a rampouchy doslova rostly před očima. Každý večer, když děti ležely v postýlkách, se jim zdálo, že slyší příjemnou melodii. Jakoby někdo hrál potichu, jemně na housle . To se kráááásně usínalo.
Jednou, když František s Rozárkou usnuli, zdál se jim sen. Nebo to sen nebyl? Jejich sněhuláci měli jména a byli živí. Ten Františkův se jmenoval Ušák a Rozárčin Květinka, to byla totiž holčička. Ti sněhuláci stáli před chalupou u velikého dubu. Každou noc, když děti odešly domů, oživli. Jednou si hráli, jindy dokonce zkoušeli sáňkovat a lyžovat, to když děti venku zapomněly sáňky a lyže.
Jednou si takhle ti dva sněhuláci zase chtěli zpříjemnit večer sáňkováním, ale najednou uslyšeli slabé pípání. Když se šli podívat za kmen stromu, lekli se. Na zemi ve sněhu ležela malá bílá sovička. Na nožičce měla přivázaný zlatý zvoneček. Byla celá prokřehlá. Sněhuláci jí ihned chtěli pomoci, zeptali se jí, jak to mohou udělat a proč má na nožce přivázaný ten zvonec. Ušák si sundal čepici a sovičku do ní uložil. Ta jim začala vyprávět, co se jí stalo. Vyprávěla, jak bydlela se svou maminkou a tatínkem v lese. Jednou se ale stalo, že do lesa přišli nějací lidé a chytili ji. Vzali si ji domů a tam ji věnovali malému chlapci Vašíkovi. Ten, aby ji slyšel, uvázal ji na nožku malý zvoneček. Vašík na ni nebyl zlý, ale sovička chtěla domů. Pak se jí jednou povedlo ulétnout, a proto byla celá unavená a vysílená, to jak hledala maminku s tatínkem. Ještě že ji sněhuláci našli.
Když si sněhuláčci všechno vyslechli, řekli jí, že ráno přijdou děti, ona si mezitím odpočine a ony jí určitě pomohou. Sovičku uložili v čepici do kmene stromu.
Když se ráno děti vzbudily, hned si začaly vyprávět zvláštní sen. Připadalo jim divné, že se zdálo oběma to samé, tak se šly podívat ven. Venku hned zamířily k dubu. Opravdu tam našly spící malou sovičku v zelené Františkově čepici. Děti se rozhodly, že si ji prozatím vezmou k sobě domů a na jaře jí pomohou najít maminku a tatínka v lese. Zvoneček společně oddělaly a zavěsily na strom. Tam, když zavane větřík, vždycky zacinká.




Zadaná slova: Kašpárek, pejsek, pírko, obloha, hruška, poklad

Jak Karamelka našla poklad
Dagmar Sychrovská


Na obloze svítilo sluníčko, byl krásný sluncem prolitý podzimní den, ale Karamelka (Štěňátko-pes) byla smutná. Neměla totiž nikoho, kdo by ji měl rád. Nikde nebydlela a neměla svého pána nebo paničku, i když to bylo její největší přání.
Jednou se tak toulala po světě, až byla zase unavená a hladová, v dáli uviděla veliký vzrostlý strm (hrušeň). Řekla si, že si nějakou tu hruštičku najde a sní.. Pak si lehla pod strom a zasnila se. Něco ji polechtalo na čumáčku, rychle ucukla a vstala. Vzbudila se. Bylo to bílé pírko. Chvíli si s ním hrála - foukala de něj a zase ho chytala, pozorovala jak pírko létá a vznáší se. Všimla si, že opodál stojí Kašpárek. Měl pěkné červené šaty a rolničky na konci čepice. Byl veselý a najednou se rozešel přímo ke Karamelce. Chvilku si hráli, chvilku si povídali, ale Kašpárek moc dobře věděl, že Karamelka je hodné, ale moc osamělé štěňátko. Potom Kašpárek řekl Karamelce, že jí rád pomůže, aby už nebyla sama a ukáže jí cestu. Foukl do pírka, a to bylo najednou kouzelné, a foukl podruhé a pírko se rozletělo. (Zde by mohly být jedna nebo dvě zastávky, v lese, u vlka, na smetišti.).
Naposledy se pírko zastavilo na statku (u domu). Před domem si hrála s míčkem hezká malá holčička. Najednou uviděla Karamelku, rozeběhla se přímo k ní a začala ji hladit a mazlit se s ní. Od té chvíle od Karamelky neodešla a nenechala ji samotnou. Jednou večer si Karamelka vzpomněla na Kašpárkova slova, jak ji říkal, že brzo najde ten největší poklad na světě a měl pravdu. Našla lásku a přátelství.
návštěvníků stránky
celkem50 617
tento týden155
dnes20