Z divadelního deníčku:Stránky loutkového divadla MAMINY Jaroměř

Z divadelního deníčku

Jak nám srdce zaplesala a jak nám došly slova

To když jsme po celodenním hraní Žabího prince a Myšistroje na Dlaskově statku v Dolánkách listovali naší pamětní knihou a přečetli si následující řádky:
Nejkrásnější divadlo, jaké jsem kdy viděla! Maruška
Děkujeme za úžasné představení. Nádherné kulisy a pěkné verše. Dvouletá, šestiletá i třicetiosmiletá poslouchaly s pusou dokořán. Děkují Vernerovi


Také děkujeme. To se nám to hraje, když máme tak báječné diváky.
Vystřídalo se jich dnes ve stodole na dvěstěpadesát.
Rozárka nám po představení téměř doslova přehrála scénu, jak kocour Mrzout žere myši.
Lorettka uvažovala, že by si od Mrzouta nějaké myši koupila.
A jeden sotva dvouletý capart odmítal opusit lavičku a vytrvalým opakováním: "Ještě, ještě, ještě, ještě, ještě..." se dožadoval další pohádky.
Tak zase za rok. Těšíme se.

Dolánky u Turnova - 17. července 2016



Jak padaly štafle, hlavní postava hrála celé představení bez dvou nití, taky trochu sprchlo, a přesto byla pohádka krásná až do konce

Loutkové divadlo za běžných okolností nepatří ke zvláště nebezpečným záležitostem. Můžou to ale změnit silné poryvy větru. Pokud se hraje venku. Jako tuhle ve sváteční středu na nádvoří hradu Potštejna.
Pro naše představení Jak Rózička štěstí našla máme připravené kryté pódium, vpředu vybavené oponou pro větší divadelní komfort. Při našem příjezdu Ondřej Sedláček, organizátor přehlídky, zavěšení opony právě opravuje, neboť si s ní před chvílí „něžně“ pohrál silný vítr. Když je hotovo, nabízí nám pan Sedláček, že oponu lehce přivře, aby tím zmenšil hrací prostor, aby to bylo hezké. Je to hezké. Jen hrozí, že při každém fouknutí bude opona nekontrolovaně vlát všemi směry „Leda bychom ji zkusily podepřít štaflemi...“ napadá někoho. („Jo a odletí to i se štaflemi,“ napadá někoho jiného, ale to s úsměvem přecházíme, vždyť ty štafle mají skoro tři metry a když se pěkně rozkročí...) Za chvíli je hotovo. Divadlo stojí, modrá opona pěkně rámuje scénu, za ní to jistí dvoje štafle, herci postávají za scénou a s potěšením sledují, jak se nádvoří zaplňuje diváky. A pak přichází další poryv větru. Vlastně dva. Ten první se ze strany opře do jedné části opony a ladným pohybem ji otevře až ke kraji. Ten druhý se zepředu opře do druhé části opony, promění ji v plachtu a s mocným žuchnutím složí třímetrové štafle tak na metr vedle herců.
Pro jistotu odklízíme i druhé štafle a chvíli čekáme, jestli si teď vítr nevybere za svůj cíl třeba střechu a nepřenese nás i s pódiem do podhradí, ale vítr naznačuje, že laškování už bylo z jeho strany dost, teď jsme na řadě my, konečně nádvoří je zaplněné do posledního místečka, je nejvyšší čas začít hrát. A tak začínáme.
„Na mezi pod strání, husy se prohání...“ pěju radostně úvodní písničku husopasky Rózičky a chci vystoupení své loutky vhodně doplnit jemnými pohyby hlavy. To není nic složitého. Prostě se vezme za nit, na které je hlavička navázaná, a můžete s hlavičkou vrtět, kývat, jak je vám libo... pokud ovšem ... vám ta nit nezůstane v ruce, protože se rozvázala. Rozvázanou nit je samozřejmě možné po odchodu ze scény v zákulisí alespoň provizorně narychlo opravit ... pokud ovšem ... nejde o hlavní postavu, která ze scény takřka nesleze. S vědomím, že do konce představení už Rózička hlavou nehýbne (a to můžu být ráda, že jí vůbec drží ve vzpřímeném stavu), pokračuji v radostném zpěvu: „.Na mezi pod lesem, pasu je každý den...“ a chci s loutkou Rózičky půvabně docupitat k vedle stojícím husám. Beru tedy za nit k nožičce ... a světe div se... nit mi zůstává v ruce, protože se rozvázala. V lehké panice se probírám vlajícími nitěmi, abych zjistila, co vůbec ještě drží pohromadě. Sláva, ručičky ano! A tak příštích třicet minut podporuje veškeré jednání hlavní postavy naší pohádky pouze pohyb rukou.
Zdá se však, že tím kouzlo příběhu není nijak zvlášť narušeno. Děti mají po celou dobu oči upřené na jeviště a dospělí je odtrhují od příběhu jen ve chvíli, kdy jdou dětem navléknout pláštěnky či nasadit kloboučky, protože drobná přeháňka spustila na nádvoří pár kapek deště.
Po představení diváci přicházejí, tak jak mají ve zvyku, aby se s námi podělili o své dojmy.
„Bylo to krásné...“ říká jedna maminka, „... tak krásné ... až dojemné.“
„Jak to, že ten Hejkal svítil očima?“ ptá se jedna holčička a vzápětí se se svými kamarádkami usazuje do hloučku přímo proti loutkám, aby je měly stále na očích.
Necháváme děti v jednom chumlu s loutkami, aby si dostatečně užily vzájemné společnosti.
Nespěcháme.
Máme za sebou povedené představení, před sebou spokojené diváky, zelenou trávu pod nohama a modré nebe nad hlavou ... co si tak loutkář může víc přát?

Potštejn - 6. července 2016



Jak dostali pejsek a kočička nové necky

Kdo by neznal úsměvné vyprávění Josefa Čapka o tom, jak spolu pejsek a kočička hospodařili, jak chtěli dělat všechno tak, jako to dělají lidé, a jak se jim to občas tak úplně nepodařilo, protože nemají tak šikovné tlapičky?
Ono je tomu už téměř sto let, co pan Čapek své Povídání o pejskovi a kočičce napsal. A od té doby žijí děti s jeho čtyřnohými hrdiny v důvěrné shodě a dospělí znovu a znovu zjišťují, že nečtou z jeho knížky pohádky před spaním jen pro potěšení svých dětí, ale i pro potěšení své vlastní.
Každé správné loutkové divadlo pak zařadí alespoň jednou ve své historii Povídání o pejskovi a kočičce do svého repertoáru. Protože půvab této pohádky je nenapodobitelný a její hrdinové oplývají láskou a úctou nejen k sobě navzájem, ale ke všemu, co je obklopuje.
My jsme premiéru pohádky POVÍDÁNÍ O PEJSKOVI A KOČIČCE naplánovali na konec dubna. A v tuto chvíli vrcholí přípravné práce, které čítají 1 pejska, 1 kočičku, 1 zajíce, 1 slepici, 12 myší, mýdlo, hrnec, šňůru na prádlo, košík na spaní, polštářek, 2 noční košilky, 1 žížalu, kropící konvičku, malířskou paletu a štětec. A necky, ty jsou důležité, protože scéna, kdy se pejsek s kočičkou perou, jako se pere prádlo, patří k nejkouzelnějším. A tak, jak pejsek s kočičkou, chtěli všechno dělat pěkně poctivě, jako to dělají velcí lidé, chtěli jsme i my, aby košík byl košík, hrnec byl hrnec a necky byly necky. A jsou ... necky i valcha ... jako byste je od Čapků z kuchyně vytáhli, ale nejsou od Čapků, jsou z truhlářské dílny Ná-byteček Vlkov manželů Zajíčkových.
A protože Zajíčkovi vyrábějí ve svém truhlářství nejen necky do loutkových divadel, ale i další úžasné kousky nábytku, dovolujeme si vás prostřednictvím tohoto odkazu http://www.na-bytecek.cz/cs/ pozvat na návštěvu jejich stránek.

Na pohádku vás pak co nejsrdečněji zveme k nám do divadla, nebo kamkoliv, kde ji budeme hrát. Přehled našich představení najdete pod položkou Budeme hrát.

Jaroměř - 12. dubna 2016



Jak se pozná spokojený divák

Spokojený divák nespustí po celé představení oči z jeviště. Pozorně sleduje, co se odehrává mezi kulisami a jak se vyvíjí příběh. Cítí napětí, když dojde k nečekané zápletce, a usmívá se, když se vše pohne správným směrem. Odmění herce potleskem a po představení si jde pohladit loutky. A s očima plnýma radostných jiskřiček prozradí, že už je tu dnes po druhé, že ve stejné odpoledne přišel znovu na stejnou pohádku, protože ji moc chtěl vidět ještě jednou.
Tou pohádkou byla Aňuška a Marfuška a hráli jsme ji v Úpici.
Jsme nesmírně bohatý soubor. Protože máme spokojené diváky.

http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-anusk a-a-marfuska

Úpice - únor 2016



Jak jsme místo Bazilíška málem hráli Karkulku

Smiřičtí loutkáři slaví 90 let nepřetržité činnosti. A my máme tu čest podílet se jako hosté na jejich oslavách nedělní pohádkou. Vybrali jsme Draka Bazilíška a diváci, zdá se, jsou s výběrem spokojeni. Někteří přichází na představení s obrázkem draka (ve Smiřicích mají takovou tradici), jiní se s námi před samotným začátkem radostně pouští do diskuze, zda se draků bojí nebo nebojí. Většina se samozřejmě nebojí vůbec, někteří jen trošičku, jen jedna holčička v průběhu hraní zjišťuje, že se bojí strašně moc, a raději si nechá konec pohádky ujít.
Ostatní děti se nadšeně podílí na tvorbě představení.
Ještě několikrát zopakují, že se draka nebojí ani trochu a že to ani není drak, když je tak maličkej. Když drak vyroste, stejně ještě několikrát zopakují, že se ho nebojí.
Když skřítek Eliáš položí řečnickou otázku, zda diváci slyšeli hřmění za scénou, a co to asi mohlo být, nenechají ho domluvit a sdělí, že to byl přece drak.
A když potom drak Bazilíšek unese z hradu nešťastnou princeznu Annu a vypravěč zhodnotí situaci slovy: „Tak a o čem budeme teď vyprávět?“, ozve se z hlediště jedinečná rada: „Třeba o Karkulce!“
Nutno říci, že ještě nikdy jsme následnou poměrně melancholickou část pohádky nehráli s tak širokým úsměvem na tváři. Přesto dohráváme draka Bazilíška a Karkulku slibujeme na někdy příště.
A moc se těšíme, až se s tímhle publikem (i s místními loutkáři) zase někdy příště setkáme.

Smiřice - leden 2016



Jak jsme dostaly pod stromeček vařečky

Vánoční besídka s dětským souborem, to je, jako když rozsypete pytel blech. V tuhle chvíli máme těch dětí 19 a přišly všechny. Totiž ... nejstarší z nich už vlastně patří věkem mezi dospělé, ale trvá na tom, že když je Blechou od svých pěti let, nebude na tom teď najednou nic měnit. Ale zpět k besídce. Pro představu:
Deniska, Denda a Josífek hrají na kytaru, Káťa na flétnu, někteří ostatní na rolničky.
Majda a Káťa hrají pohádku o černé díře.
Nikolka a Danda hrají pohádku o sněhulákovi v Africe, o žirafě na jižním pólu a o tom, že všude dobře doma nejlíp.
Lenka, Pája a Denda nám názorně předváději, jak se představy o pohodě Vánoc velice často poněkud míjí s realitou.
Josífek hraje nekonečný příběh o Kašpárkovi a jeho spolužáku drakovi a poté pořizuje skupinovou fotografii celého souboru u stromečku. Při odchodu z besídky ztrácí paměťovou kartu.
Danda si nalévá kofolu, a netrefuje se do kelímku. Vysvětlujeme mu, že si musí při nalévání kelímek držet. Při příštím nalévání už kelímek drží, ale kupodivu se stejně netrefuje.
Terezka s Kačenkou přinášejí veliký košík plný mandarinek.
Zpíváme koledy.
Cpeme se cukrovím, které laskavě dodaly některé maminky i babičky. Je to fakt bašta!
Přejeme si do nového roku.
A rozdáváme dárky. Ježíškem jsou nejmladší holčičky, a tak roznášejí balíčky poměrně intuitivně, ale nevadí, když si obdarovaní přečtou, komu dárek ve skutečnosti patří, ochotně mu ho předají.
Mezi spoustou úžasných pozornosti pro nás vedoucí je také balíček s vařečkou. A s návodem k použití:
Znáte nudné vaření?
S novou vařečkou už nikdy!
1) Vybalte vařečku.
2) Před, při, po vaření si zahrajte DIVADLO.
3) Jedině tak nevyjdete z formy!
Krásné vaření a hraní přejí Kačka a Áďa.


Děkujeme. Za dárky, za další krásný společně prožitý rok, za to, že vás máme.
Šťastné a veselé, Blechy!
Šťastné a veselé, rodiče, děti, a vůbec všichni, kdo za námi rádi přicházíte!

Jaroměř - 18. prosince 2015



Jak si naši diváci vyžádali třetí dotisk Pohádky od řeky Labe

Je to tak. Když jsme před dvěma roky doprodali poslední výtisky knížky Pohádka od řeky Labe, usoudili jsme, že naši jaroměřští (a pražští a olomoučtí a brněnští a hradečtí a týnišťští a adelaidští aj. ) čtenáři už jsou vánočním příběhem ze staré Jaroměře dostatečně zásobeni a že tím naše vydavatelská činnost končí. Toto přesvědčení nám vydrželo právě ty dva roky. Letos s příchodem podzimu se naši diváci začali po knížce zase ptát. Někteří i po jejím pokračování. Velmi nás to těší. To, že všechno to, co máme rádi a co jsme do knížky vložili, dělá radost tolika dalším lidem - dospělým i dětem, místním i těm, kdo Jaroměř znají pouze a jen z tohoto příběhu. Pokračování je zatím pouze ve fázi úvah. Ale s radostí oznamujeme, že třetí dotisk Pohádky od řeky Labe je v tuto chvíli už na světě a že je možné si knížku koupit na obvyklých místech:
- v Knihkupectví Milena Hašová v Jaroměři
- v obchodě IW TONE v Jaroměři
- v Informačním centru v Jaroměři
a při každém představení Loutkového divadla Maminy Jaroměř.

Specielně pro naše jaroměřské diváky jsme se po úspěchu s "velkou" knížkou rozhodli začít vydávat sešity s pohádkami, které u nás mohli vidět jako loutková představení. První příběh, který jsme do této edice zařadili, nese název Oslíkovy Vánoce, napsala jej Jana Dvořáčková s dětmi z dětského souboru, obrázky nakreslil Kryštof Brouk, a vypráví se v něm o malém šedivém oslíkovi, který se rozhodl slavit Vánoce.
Sešitové pohádky budou v prodeji při našich představeních.

Jaroměř - 7. prosince 2015



Pozdrav od Puštíků

Na letní tábor jaroměřských Puštíků v Miskolezích letos vezeme chrudimskou kombinaci - Rytíře Brumlu a maličkou vílu a Vyvraždění Vršovců. Je podivuhodné, jak spolu tato dvě zcela rozdílná představení - první plné poetiky a něžných vyznání a druhé plné historických informací a dramatických výjevů - dobře vychází a jak je diváci od nejútlejšího věku až po hlubokou a moudrou dospělost dokáží pozorně a se zaujetím sledovat a po představení na ně nádherným způsobem reagovat.
"Nejlepší je medvěd."
"Nejlepší je skřítek, já bych chtěl takovýho skřítka."
"Nejlepší byli ti dva, co se šermovali."
"Jak tam byl ježek, tak k němu přiletěla vosa, asi slyšela, že má na bodlinách misku medu."
"Vršovci jsou od deseti? Ještě že už mi je jedenáct.""
Do pamětní knihy nám pak přibyl nový kouzelný zápis. Tak pěkný, že si ho nemůžeme nechat pro sebe:
"Medvěd, rytíř či snad víla,
v pohádkách se skrývá síla.
Humor, který duši hladí,
pobaví se staří, mladí.
Chytrý vtip a moudrá slova
chceme slyšet za rok znova!!!"
Vaši Puštíci

Tábor Puštíků - červenec 2015


Jak nás vidí diváci
První březnové odpoledne hrajeme v kině v Novém Městě nad Metují Aňušku a Marfušku. Hraje se nám velmi příjemně, diváci jsou báječní. Po představení se děti shluknou kolem divadla, aby se osobně setkaly s postavami, které v pohádce vystupovaly. Svou přízeň dělí rovným dílem mezi všechny - nástrahy Baby Jagy jsou zapomenuty, hloupost Marfušky vyprchala s posledním písmenkem hry, teď si každá z loutek zaslouží pohladit, pohoupat v náručí nebo alespoň potřást ručičkou (případně nožičkou, v nitích marionet mívají občas zmatek i samotní loutkáři, natož malí diváci). Pak, když jsou loutky uloženy, zaplňují děti spolu s rodiči řádky v naší pamětní knize. Je neobyčejně podnětné si jejich postřehy číst, neboť právě tyto vzkazy nám prozrazují, jak diváci naše představení vidí. A dnes ho viděli takhle:
- Markétce se nejvíc líbila Aňuška.
- Krásné představení, příjemná změna, zase něco jiného než klasické české pohádky.
- Parádní divadélko, nejlepší zvuky a proměna na labuť.
- Pohádka byla moc hezká, dětem se nejvíc líbil medvěd.
- Moc hezké, krásné nápady.

Nové Město nad Metují - březen 2015



Jak jsme hráli za topinky a jak byl den krásný i když k ránu trochu sprchlo

Je třetí listopadová neděle a naše loutkové divadlo se stává součástí tradičních vánočních trhů v Kuksu. Pro zázemí mezi představeními jsou nám zapůjčeny prostory nádherné zelené secesní vily, ale pro vystoupení samotné je určeno místo na nově opraveném labském nábřeží, přímo v centru dění. Ze stánku naproti voní až k nám pražené oříšky, okolo prochází co chvíli nejen množství návštěvníků, ale i Turek či poustevník, a k monumentální stavbě barokního špitálu na protější strání vzhlížíme přes rozzářené lucerničky, stylově zdobící stánky s vánočním pečivem, s topinkami či s teplou medovinou.
Obloha je potemělá, být o pár stupňů méně, mohly by se z ní pro dokreslení atmosféry co chvíli začít snášet sněhové vločky. Ale kdepak sníh. Prší. Nejprve jen zlehýnka, jako když vánoční tržiště zahalí mlžný opar. Pak přidává. A pak je deset hodin, čas na pohádku, před divadlem čekají děti zachumlané do pláštěnek ... a tak vytahujeme loutky, doposud ukryté v suchu pod scénou, přinášíme rekvizity, doposud chráněné přesahující stříškou, zvoníme na náš divadelní zvonec a začínáme hrát.
Vybrali jsme pro dnešní den představení Žabí princ, což se ukazuje být velmi šťastná volba, protože když zakletý žabák skáče po zmáčené scéně, až to cáká, nepůsobí to nijak rušivě. Nutno říci, že na konci prvního představení už by se dal ždímat nejen žabák, ale i ubrus v zámecké jídelně, postýlky v královských ložnicích, o hercích samotných ani nemluvě. Nutno ale také říci, že diváci jsou okouzleni. S nadšením sledují, co se před nimi odehrává, zatímco kolem nich pleskají o střechy stánků, o chodník i o jejich pláštěnky kapky vytrvalého deště. Ti, kdo tu byli od samého začátku, neodcházejí, ti, kdo původně jen procházeli kolem, se se zájmem zastavují a zůstávají s námi a s pohádkou až do konce.
Když po představení odnášíme divadlo do zelené vily, aby se naši dřevění herci (i my) v teple u kamen do dalšího vystoupení trochu osušili, poskakují po nábřeží caparti v pláštěnkách a radostně na sebe pokřikují: „Kvá, kvá, kvá, dej mi pušu!“ Pro takové okamžiky stojí za to hrát, třebas v dešti. I pro topinky poctivě potřené česnekem, kterými nás obdarovávají pánové ze stánku na proti - „Za produkci,“ vysvětlují. I pro úžasného tatínka, který přichází s dětmi až na poslední odpolední pohádku, a uprostřed všeho toho mokra se spokojeně usazuji na promočenou lavičku, aby si užili loutkového divadla tak, jak se užívat má.
Když se večer vracíme z Kuksu do Jaroměře, jsme mokří, vyfoukaní a zmrzlí, část našeho divadla putuje hned po příjezdu do pračky, část se bude ještě dobré dva dny sušit. Ale jsme šťastní, že jsme mohli takový den prožít. A víme, že byl krásný, i když tu a tam trochu sprchlo.

Kuks - listopad 2014


Libo-li trochu poezie...

První zkoušky po prázdninách mají svůj půvab. Nálada ještě voní létem, děti jsou zase o půl hlavy větší, těšíme se, až začneme zkoušet, plánujeme, kdy a kam vyrazíme hrát, a prozatím třeba... skládáme básničky. Téma pírko. Pět minut na složení. Minuta na přednes.

Z HISTORIE SLEPIC
Káťa a Anežka

V dávných dobách slepice
byly holé velice.
Jednou orel bílý
slétl do obilí.
Pírko z něho odlétlo,
ke slepici zalétlo.
Ke kůži jí přirostlo
a pak se tam rozrostlo.
Od té doby slepice
jsou pernaté velice.

Přejeme vám krásné a optimistické babí léto!

Jaroměř - září 2014


Jak se hraje o prázdninách

Jedním slovem – pohodově.
V zámecké kapli, mezi hradbami, na nádvoří hospice, na dvoře divadla, v parku u školky, v přístřešku táborové jídelny, ve stodole, nebo v trávě obklopeni několika tee-peemi.
Nad hlavou modré nebe a k divákům tak blízko, jak jen to jde.
My s radostí vyprávíme pohádkové příběhy, diváci s nadšením sledují, je nám spolu skvěle a naši pamětní knihu zdobí půvabná pozdravení od malých i velkých.
„Děkujeme za krásné divadýlko, pěkné loutky a úžasné herecké výkony. Opravdu super.“
„ Líbilo se mi to. Štěpík. Bětušce se to taky moc líbilo.“
„Byla jsem naprosto unesená z kočáru a pohřebního vozu.“
„Děkujeme! Hezké zakončení výletu.“
„Pro obě holčičky to byla první loutková pohádka a obě naprosto nadšený – Děkujeme. Karolínka 3,5 roku a Lilinka 7 měsíců.“
„Mohu jen pochválit pěkné představení, perfektní provedení a obětavost účinkujících. Pěkné, pěkné!“
„Ta pohátka bila náderná! Anna“
„Taky bych chtěl takhle hrát loutkový divadlo. David.“
„Moc pěkné a akorát tak dlouhé. Děkujeme.“
„Už dlouho jsme neviděli tak hezkou pohádku. Jen tak dál.“
„Ukrutně, strašně se mi to líbilo. Luki.“

A co se do pamětní knihy nedostalo?
"Aha, maminka už zapisuje... Maminko, napiš tam od nás spoustu úsměvů!"

Léto 2014




Taková srdeční záležitost

Hraní v Semonicích, to je vždy milá záležitost. Domácí buchty, limonáda, v zimě dárek od Mikuláše, v létě špekáček opečený nad ohněm... ale hlavně lidé, laskaví, přátelští, plní nápadů, ochotní fungovat pro radost a pohodu všech kolem sebe. Jejich úsměvy jsou upřímné, jejich slova srdečná. I ta napsaná:
Dobrý den, vážené divadlo,
v příloze přeposílám několik fotografií z dětského dne, které pořídila paní Žárská. Ještě jednou děkujeme za krásné představení. Setkali jsem se pouze s kladným hodnocením Vašeho výkonu, jeden superlativ za druhým:-) I když to zní v červenci zvláštně, těšíme se na Mikuláše:-)
Užívejte pohodového léta a ještě jednou děkujeme!
Lucie Kubálková

Semonice, červen - červenec 2014





O čem si děti nechají zdát

Prvňáci ze Základní školy Boženy Němcové přespávají ve škole. A my jim místo večerníčku hrajeme pohádku Aňuška a Marfuška. Předlohou k tomuto představení byly ty nejkrásnější klasické ruské pohádky, a tak v něm nechybí Baba Jaga Kostlivá noha, plůtek z lidských kostí, strašlivý medvěd Mišutka a dokonce ani lidské lebky se svítícíma očima.
"Krásné," pochvaluje si po představení paní učitelka. "Mě ty vaše pohádky vždycky tak dojmou." Potom se obrátí na děti. "Nebude se vám o tom v noci zdát?"
A jedna z copatých holčiček nadšeně odpoví: "Já chci, aby se mi o tom zdálo!"
A tak dnes naše pohádky možná vstoupí i do dětských snů.

Jaroměř, červen 2014




Jak jsme hráli pro Krakonoše aneb Dětský karneval v Adršpachu

Z následné korespondence:

Dobrý večer,
ještě jednou Vám moc a moc děkujeme za Vaše loutkové představení. Mělo více než skvělý ohlas :-). Takže, pokud s tím nebude problém z Vaší strany, tak myslím že se ještě setkáme.
Přeji mnoho spokojených diváků, tak jako bylo u nás.

S pozdravem, Barbora Brabcová - MC Á-dráček


Také my děkujeme za příjemně strávené nedělní dopoledne. Vaše masky nás skutečně okouzlily. Ještě nikdy jsme nehráli pro Krakonoše, Pipi a čtyři berušky a ještě nikdy nám kolem jeviště nekroužila želva v autíčku, které si vypůjčila od Večerníčka. Bylo nám ve vaší společnosti opravdu příjemně a pokud to zase někdy vyjde, budeme se moc těšit.

Přeju krásný večer a zdravím od nás ode všech maminky, tatínky i děti v Adršpachu.
Jana Dvořáčková


Adršpach - Jaroměř, únor 2014




Jak se směje had

Premiéra pohádky Čaroděj.
Hlavní hrdina Arkadius honí po scéně myši, pavouka a žábu a děti v hledišti se smějí, až se za bříška popadají. Pak se čaroděj uhodí kouzelnou hůlkou do čela, zvířecí havěť se rozuteče na všechny strany, dětský smích na chviličku poleví ... a tu se do ticha ozve z publika nadšený výkřik: "Byla tam žába! A já jsem se smála jako ... had!"
V tu chvíli se celý sál znovu rozřehtá a vydrží mu to až do konce.
I přes pohádku Myšistroj, na kterou si dvě holčičky přinesly jako doprovod plyšové kočky, když se mělo hrát o kocourovi. (Jiná holčička si přinesla dva dinosaury, ačkoliv o dinosaurech se dnes opravdu hrát nemělo.)
I přes vystoupení skutečného kouzelníka.
Ten poprosí děti, aby mu pomocí kouzelného zaříkávadla pomohly změnit barvu dřevěných králíků. Ale dětem to nestačí. Ony chtějí opravdové kouzlo. A tak si zaříkávadlo upraví po svém: "Čáry máry fuk, ať jsou ti králíci živí!" Dřevění králíci kupodivu neobživnou. Ale když si vzápětí vybere kouzelník mezi dětmi pomocníka pro další kouzlo a požádá ho, aby se představil, zazní z úst blonďatého klučiny jméno Adámek Zajíček. "Vidíte, děti," praví pohotově kouzelník, "kouzlo se povedlo, máme tu živého zajíčka."
A v naší pamětní knize se pak objeví výstižný zápis - Pátek, to kouzelných pohádek svátek.

Naplánovali jsme si na dnešní den Kouzelné odpoledne. A naše obecenstvo tento název do puntíku naplnilo.

Jaroměř, únor 2014




Jak jsme hráli o půlnoci

Vlastně téměř o půlnoci. Ve skutečnosti je teprve pár minut po jedenácté, když v sokolovně v Dolanech začínáme dětem ze 4.A vypravovat pohádku o kocourovi v botách.
Hm, čtvrťáci, řekne si možná někdo, copak ti ještě stojí o pohádky?
Ano, stojí, říkám s potěšením já.
Možná to je samotným příběhem, možná jeho zpracováním, možná i tou tajuplnou nezvykle pozdní hodinou, ale pozornost publika je opět jedinečná. Naši čtvrťáci dokáží ocenit přeměnu miniaturního klobouku z hlavy loutky na mušketýrský širák, který si vzápětí nasadí živý herec. Pobaví je loutka Adama, která polovinu hry odehraje pečlivě ustrojena a upravena, a pak se náhle vynoří z vody rybníka jen ve spodním prádle a bosa. Zaujme je královský kočár v několika velikostech i čaroděj Fransoa, který se na důkaz své moci přemění ve lva, slonisko i draka, aby nakonec kocourovi ješitně a pošetile slíbil, že ho bezevšeho zničí i v podobě myši. Ale nezničí a pohádka zase dobře končí.
Děti si odcházejí vyčistit zuby, paní učitelka jim jde zatím na hřiště schovat jejich vysvědčení. Protože i když teď už je opravdu téměř půlnoc, pro naše diváky tahle noc ještě zdaleka nekončí.
Pár kluků se cestou do umývárny zastavuje v našem zákulisí. Prohlíží si loutky, rekvizity i neobvykle pestrý zvukařský park a pak, těsně předtím, než se vydají na další cestu, jeden z nich spokojeně poznamená:
„To je stejně hezký, když se taková rodina domluví a nacvičí pro nás předstevení!“
Jo, je to hezký. Ale bez báječného publika by to nikdy nebylo to pravé.

Dolany, leden 2014




Jak jsme vyměnili prince a prozradili prckům všechna kouzla

Někdy se to stane. Hrajeme představení, které jsme už předtím hráli dejme tomu dvaatřicetkrát, které notoricky známe, a přesto je úplně jiné.
Jako Drak Bazilíšek na Potštejně.
Nádherné místo, velice příjemná atmosféra a neobyčejně vnímaví dětští diváci.
Se zaujetím diskutují se skřítkem Eliášem o tom, co asi mohlo znamenat hřmění, které právě slyšeli. S potěšením zaznamenávají, že dráček, který se v minulém jednání vyklubal z vejce, vyrostl v pořádné dračisko. Velkoryse přehlížejí fakt, že jsme nedopatřením poslali na scénu místo prince Matyse loutku jeho otce krále (omlouváme se, opravdu se nám to stává maximálně tak jednou za sedm let). Postřehnou, že princeznu Annu máme hned v několika vyhotoveních – jednu do zámeckého parku, jednu na hradní balkón, jednu do jezera a jednu na dračí hřbet. Zarazí se, když drak svým ohnivým pohledem zcepení prince (už toho pravého) a oddychnou si, když jej skřítek Eliáš svou dobrou slinou opět k životu přivede.
A když je konec, spontánně vydechnou: „To byla pěkná pohádka!“
A pak se nahrnou k jevišti, hladí princeznu, prohlížejí si skřítka, v uctivé vzdálenosti obcházejí čarodějnici Uršulu, ale nejvíc pozornosti věnují drakovi. Zkouší ho zvednout nad hlavu, rozsvěcují mu oči, snaží se mu nacpat do tlamy začarovaného modrého ptáčka a rozebírají s námi teorie o tom, co by se stalo, kdyby náš drak vletěl do stánku s občerstvením a vypil tam všechnu limonádu.
Nejmenší z nich, snad sotva čtyřletý tmavovlasý chlapeček v zelené reflexní vestičce se ale nespokojuje jen s prohlídkou loutek.
„Jak jste udělali, že byl ten most najednou černej?“
„Jak jste udělali, že se otevřela voda v jezeře?“
„Jak jste udělali, že se rozpůlil potok?“
„Kde máte všechny ty draky?“
„A tou černou látkou se to musí přikrýt, protože je noc, žejo?“
Jeho zájem je tak opravdový, že mu nemůžeme odolat. A s radostí mu odkrýváme všechna divadelní kouzla. A on nám potom za odměnu pomáhá uložit všechny loutky.
Když opatrně sjíždíme po lesní cestě z hradu zpět do městečka, jsou okraje cesty plné dětí, které byly ještě před chvílí našimi diváky. Zastaví se, dělají nám místo a pak zvedají ručičky a spolu s rodiči nám přátelsky mávají.
I takové zážitky nabízí člověku loutkové divadlo.
Díky, díky, díky.

Potštejn, červenec 2013




Jak se hraje za lízátka

Jedním slovem – úžasně. I když během hraní ještě netušíme,
jak vzácné odměny se nám dnes dostane.
Hrajeme Aňušku a Marfušku a s potěšením zaznamenáváme, že děti sedí jako pěny a pozorně sledují vše, co se před nimi odehrává.
Zatají dech, když se před Aňuškou uprostřed černého lesa vynoří chaloupka na kuří nožce, zamračí se, když hloupá Marfuška zakleje sestru v bílou labuť, leknutím poposkočí, když se v kůlně za chalupou objeví strašlivý medvěd Mišutka a žádá po Marfušce, aby ho houpala a zpívala mu ukolébavku.
A pak je konec, malí diváci si oddychnou, že zase všechno dobře dopadlo, a jdou blíž, aby se podívali na loutky. Mezi nimi okatá holčička, která se k nám do východních Čech zatoulala až z moravských Mutěnic.
V ruce drží pytlík sladkostí. Podává nám ho a když si všimne, že nechápeme proč, ochotně nám vysvětlí:
„To jsou moje lízátka. Ale já vám je chci dát,
protože hrajete tak krásné pohádky.“

Už jste někdy hráli za lízátka? Už jste někdy měli to štěstí udělat něco za dětský úsměv a pytlík sladkostí?
Pokud ano, víte, o čem mluvíme. Pokud ne... rozhodně to zkuste.
Je to neobyčejně krásný, povznášející a obohacující pocit.
Kouzlo, které patří k pohádkám.
Kouzlo, kterého jsou schopny děti.

Rokole, květen 2013



[C]
návštěvníků stránky
celkem39 332
tento týden2
dnes2