Česká klasika:Stránky loutkového divadla MAMINY Jaroměř

Česká klasika

1. PRINC BAJAJA


Postavy:

Šašek - později koník
Princ Jáchym
Princ Hynek - později Bajaja
Čert
Princezna Kristýnka
Tříhlavý drak

Jednání:

1. Zahrada královského hradu princů.
2. Les u dračí sluje.
3. Zahrada královského hradu princezny.

O hře:

Klasická česká pohádka na motivy Boženy Němcové. V této úpravě hraje důležitou roli čert a jeho kouzla. Na žádost staršího z princů – Jáchyma – začaruje královského šaška v koníka, potom mu pomáhá získat i lásku princezny Kristýnky... Ale pomáhá mu doopravdy získat to, po čem touží, a nebo ho jen doprovází tam, kam by se brzy dostal i bez pekelné pomoci? Vždyť co by to bylo za pohádku, kdyby na jejím konci nemohl šašek už opět ve své lidské podobě moudře poznamenat: „Co pohádky jsou pohádkami, bývá to v nich právě tak. Zlo si samo najde cestu do pekel a dobro dobru ruku podá. A komu se to zdá být spravedlivé, ať s námi zase příště do pohádkové říše zabloudí.“

Ukázka z 2. jednání:

Jáchym:
( vchází) Kdo jsi?

Kristýnka:
Princezna Kristýnka.

Jáchym:
(jakoby nezúčastněně) Slyšel jsem o ní. Její otec je velmi bohatý. Ale strašlivý drak prý si ji vybral za nevěstu.

Kristýnka:
Bylo to tak. Ale tento statečný rytíř mi přispěchal na pomoc a draka zabil.

Jáchym:
(přejde k drakovi) Skutečně, drak je mrtev.
(otočí se na Hynka) ... A onen rytíř...
(pozná ho, ohromeně)... Ale vždyť je to Hynek!

Kristýnka:
Pomoz mi ho zachránit.

Jáchym:
Zachránit? (kleká k bratrovi, po chvíli ulehčeně pro sebe)
Bohudík, zdá se, že je mrtev. Teď už mi nic nestojí v cestě.

Kristýnka:
(vylekaně) Co to říkáš?

Jáchym:
(rozhodně vstane) Říkám, že je mrtev.

Kristýnka:
Ale to přece... (chce se rozeběhnout k Hynkovi, Jáchym jí zastoupí cestu)

Jáchym:
Neboj se, bez zachránce nezůstaneš. Já tě odvedu zpátky domů a já si tě také vezmu.

Kristýnka:
(ohromeně) Ty?

Jáchym:
Jak jsem řekl. Má země potřebuje královnu a tvoje bohatství mi přijde vhod. A teď mě dobře poslouchej - je-li ti život milý, nikdo se nikdy nedozví, co se tu stalo! Já jsem zabil draka a já jsem ti zachránil život.

Kristýnka:
Ne... to... to neudělám...

Jáchym:
Dost řečí! Jdeme! Můj kůň čeká! (odcházejí)

Koník:
(vychází z houští, jde k Hynkovi) Ubohý princi.

Hynek:
(probírá se) Měl... měl... pravdu ten drak... byl strašlivý.

Koník:
Od draků se to dá očekávat.

Hynek:
(posadí se, rozhlédne) Kde je princezna?

Koník:
Jak bych vám to řekl...

Hynek:
(vstane) Také se ti zdála tak neskonale půvabná?

Koník:
Cožpak o to... I vašemu bratru se líbila.

Hynek:
Jáchymovi?

Koník:
Sám čert ho sem za námi přivedl. Myslí si, že jste mrtev. Princeznu přinutil, aby nikomu neprozradila, kdo je ve skutečnosti jejím zachráncem.

Hynek:
Nezáleží na tom, kdo zabil draka. Jen... mám takový pocit... myslím, že jsem se do ní zamiloval, šašku.

Koník:
Zajímavá situace... a co s tím hodláte dělat?

Hynek:
Půjdu a požádám o její ruku.

Koník:
Ten drak vás musel pořádně praštit pařátem přes hlavu, když si to představujete tak jednoduše. Váš bratr se právě usadil s obrovskou slávou na hradě, jeho svatba s princeznou Kristýnkou je na spadnutí a najednou si tam přijdete vy a řeknete: tady mě máte a dejte mi princeznu za ženu? Kdo vám uvěři? Kdo vás vůbec pustí ke slovu?

Hynek:
Ale já ji musím ještě jednou spatřit!

Koník:
O tom nepochybuji. Dobrá, běžte na hrad. Ale zapomeňte, že jste princ. Přestrojte se za chudého zahradníka a požádejte o službu. A hlavně... nemluvte, princi.

Hynek:
Mám předstírat, že jsem němý?

Koník:
Přesně to jsem měl na mysli. Je známou pravdou, že leckdy je nám dopřáno více pozornosti, když mlčíme, než když ze sebe sypeme jedno slovo za druhým. Ale abyste neřekl... jedno slovo si ponechte... odpovídat jím můžete na všechno... je zcela neškodné.

Hynek:
Jaké je to slovo?

Koník:
Bajaja.


©Jana Dvořáčková



2. ČERTŮV ŠVAGR


Postavy:

Petr
Dorota
Správce
Voják
Luciper
Čert Mulisák
Princezna Blanka
Princezna Nela
Král

Jednání:

1. Před vesnickou chalupou.
2. V pekle.
3. V zámku.

O hře:

Další ze známých českých pohádek na motivy Boženy Němcové. Příběh vesnického mládence Petra, který se na vlastní kůži přesvědčí o tom, že cesta ke všem čertům ještě zdaleka nemusí znamenat cestu do pekel. Ostatně, někdy nám dokáží udělat ze života peklo i lidé kolem nás, a pak je nanejvýš povzbudivé, když se najde někdo, kdo odkáže zlo do patřičných mezí a dobru ukáže, že nejen v pohádkách je pro něj místa dost a dost.

Ukázka z 2. jednání:

Mulisák:
Proč bych si myl uši?! V neděli?! Meješ si snad ty uši v neděli?! Mejou si snad děti uši v neděli? (stupňuje své rozhořčení) Meje si vůbec někdo uši v neděli?

Luciper:
(hromově za scénou) Mulisáku! Já čekám!

Mulisák:
(zděšeně) Tady to máš! Luciper čeká a já jsem bez kožešinky!

Petr:
No a co...

Mulisák:
No, co, co, co ... vypadám hloupě!

Petr:
(chlácholivě) Ale Mulisáku. Nezáleží přece na tom, jak vypadáš, ale jaký jsi.


Obraz 7. - Luciper, Petr, Mulisák

Luciper:
(objeví se) Hezky jsi to řekl, Petře. Zapamatuj si to, protože ty sám se o tom brzy přesvědčíš.

Petr:
O čem?

Luciper:
Že nezáleží na tom, jak vypadáš, ale jaký jsi.
(otočí se na Mulisáka)
Vidím, že jsi konečně odložil ten ohavný zablešený kožich, Mulisáku. Tak teď už se snad můžeš vypravit do Zámecké Lhoty, kam jsem tě poslal už před čtrnácti dny!

Mulisák:
Nojo! Já to věděl, že mám nějaký důležitý úkol.
(honem se připravuje k odchodu)

Luciper:
Veledůležitý, Mulisáku. Nikomu jinému bych ho nesvěřil.

Mulisák:
(horlivě) Já už letím, šéfe. ( rychle odchází)


Obraz 8. - Luciper, Petr


Luciper:
(za Mulisákem) Ať jsi brzy zpátky.
(otočí se zpátky k Petrovi) A my se rozloučíme, Petře. Dnes jsou tomu právě tři roky, co jsem tě přijal do služby. Je čas vrátit se mezi lidi.

Petr:
(překvapeně) Ale já nemám kam jít.

Luciper:
Lidé jako jsi ty, jsou potřeba všude, Petře. Konec řečí. Byl jsem s tebou spokojený a tady je má odměna. (podá mu měšec, důrazně) Je bezedný. Ode dneška jsi nejbohatší člověk na světě.

Petr:
(couvne) Co s bohatstvím?

Luciper:
To nechám na tobě.

Petr:
(nepříliš nadšeně - spíš ironicky) Děkuju.

Luciper:
Nemáš zač. Vysloužil sis ho. Má to jen malý háček. Po celou dobu, co jsi tady, ses nemyl, nečesal, neholil, nestříhal si vlasy, nečistil šaty...

Petr:
(bezstarostně) To je maličkost. Prostě se umyju a převléknu a ...

Luciper:
... To právě nejde.

Petr:
(zarazí se) Jak to, nejde?

Luciper:
Jdeš přímo z pekla, Petře. Ty sám sice zůstaneš takový, jaký jsi, ale vypadat budeš jinak. Řekl bych... tak trochu jako čert.

Petr:
(polekaně) Jako čert? Ale to mě tam doma nikdo nepozná!

Luciper:
Všechno zlé je k něčemu dobré. Ostatně ani ty sám nemusíš hned každému vyzvonit, kdo doopravdy jsi. Když se tě budou ptát, řekni třeba, že jsi čertův švagr. (zasměje se) A neboj se. Lhát nebudeš!

Petr:
(přikývne, rozhlédne se) Kdo tady teď bude dělat mou práci?

Luciper:
Neboj se. Mám už náhradu. Ale ne na tři roky. Ten už to má napořád.
(nabídne ruku) Půjdeme?

Petr:
(také podá ruku) Půjdeme.

(oba zmizí)


Obraz 9. - Mulisák, Správce, Luciper


(vzápětí se objevuje Mulisák se správcem na zádech)

Mulisák:
A jsme tady. Blll.

Správce:
(Sesune se čertovi ze zad, polekaně se rozhlíží) Cože? Peklo!

Mulisák:
Jo, jo, peklo, blll. Je potřeba přiložit pod kotle, vycídit řetězy, přebrat slámu...no, na co čekáš?

Správce:
Ale proč já? Proč zrovna já?

Mulisák:
Proč? (jde k místu, kde je na stěně připíchnutý ožehnutý list papíru) Tady to je... (čte) Zámecká Lhota - správce Leopold a komorná Dorota - bývalá chalupnice...

Správce:
Tak! A Dorotu jste tam nechali! To je ale spravedlnost!

Luciper:
(za scénou rozzlobeně) Ty máš co mluvit o spravedlnosti. Právě ty! (objeví se, již uklidněně, dokonce s úsměvem) O krásnou Dorotku se neboj. Mám s ní ještě své plány, ale naprázdno určitě nevyjde!


©Jana Dvořáčková



3. O BÍLÉM HADOVI


Postavy:

Verona
Matěj
Had – Princ
Princezna Maryška
Král
Komorník Franc
Čarodějnice Elfrída
Kouzelná babka
Dále hrají: Žába, motýl, zlatý ptáček

Jednání:

1. V chalupě
2. Na zámku
3. V zahradě u jezera
4. V ponuré komnatě Elfrídina zámku

O hře:

Do třetice krásná česká pohádka na motivy Boženy Němcové. Ač nepatří k těm nejznámějším, brzy sami zjistíte, že právě ona ukrývá neobyčejné množství divadelních možností. V každém jednání vás čeká nová dramatická zápletka a nová a nová překvapení z pohádkové říše. Nejprve se v obyčejné vesnické chalupě objeví mluvící had. Ten požádá prostřednictvím chalupníka Matěje o ruku princeznY MaryškY. A Maryška mu ruku nejen slíbí, ale dokonce se do něho i zamiluje. Tím zruší kouzlo a bílý had se promění v krásného prince. Čekáte, že tady už pohádka skončí? Ale kdepak. Prince totiž unese krutá čarodějnice Elfrída a princezna Maryška neváhá a vydává se ho hledat... A pak, když prokáže dostatek odvahy, odhodlání a především lásky, poté co se do příběhu vloží také laskavá kouzelná babka, tak teprve tehdy může zaznít závěrečná písnička celého představení:

Tak už to zkrátka v životě bývá,
že někdo má někoho rád.
Ať je to člověk anebo víla,
své srdce chce druhému dát.

Ať už je zakletý do hadí kůže
nebo má vznešený šat,
pro lásku dělá každý, co může,
jak račte z pohádek znát.


Ukázka z 1. jednání:

Verona:
(vběhne celá rozčílená do světnice, v ruce košík zakrytý ubrouskem)
Muži! Matěji! Pojď honem sem!

Matěj:
(vchází z druhé strany)
Á, moje dobrá žena Verona se vrací z trhu! Pěkně vítám, Veronko. A posaď se, co stojíš? Jistě jsi po té cestě celá utrmácená. A co že tak brzo, Veronko? A co že s takovým křikem? Snad tě cestou nepotkalo něco nepříjemného?

Verona:
Baže potkalo, Matěji! (postaví koš na stůl)

Matěj:
Tak to mi musíš vypravovat. Tadyhle se posaď, tadyhle se trochu napij studenýho kafe, ať se vzpamatuješ ... (Verona se posadí a napije) ... a teď mluv, Veronko, mě už se samou zvědavostí třesou kolena – koukej. (předvádí, jak se mu třesou kolena)

Verona:
(chvíli si prohlíží Matěje, pak se konečně trochu uklidní)
Šašku jeden starej! Ty si porád samý šprťouchle, ale já mohla mít dneska cestou do města málem smrt!

Matěj:
A sákryš! Ty a smrt, Veronko? (sedá si naproti Veroně) To si musela potkat nejmíň devítihlavou saň!

Verona:
Houby saň, Matěji. Hada!

Matěj:
Hada?!

Verona:
Zrovna do cesty mi vlezl.

Matěj:
Tedy to já bych se lek!

Verona:
Taky že jsem se lekla!

Matěj:
A vzal bych hůl ...

Verona:
Taky že jsem vzala hůl!

Matěj:
A zvalchovala jsi mu hřbet, Veronko?

Verona:
Ale kdepak, táto. Vždyť mě znáš. Víš, že neublížím ani mouše. Jen jsem do něho lehounce žďuchla, víš, aby se odplazil dál, abych na něj třeba nešlápla.

Matěj:
A odplazil se?

Verona:
Ne. Zvedl hlavu, podíval se na mě a povídá: Děkuju ti, Verono, že jsi mě nechala žít.

Matěj:
Ha! A odkdypak ty rozumíš hadí řeči, ženo?

Verona:
Blázníš, táto? Jakýpak hadí řeči? Ten had mluvil zrovna jako ty nebo já.

Matěj:
Chceš mi povídat, že jsi potkala hada, který mluví lidskou řečí?

Had:
(vystrčí hlavu z košíku)
A proč by nemluvil?

Matěj:
(leknutím vyskočí na židli)
Verono! Had! A mluví!

Verona:
A proč by nemluvil, táto? Však to není obyčejný had! Je to bílý had. A bílý had přináší do chalupy štěstí. Proto jsem ho přinesla.

Matěj:
(ironicky) No, to jsi dobře udělala, ženo.

Verona:
Viď že ano? Heleď, táto, děti nemáme... jsme tu pořád tak sami... proč by s námi nemohl ten had zůstat? Budeme se o něho starat jako o vlastního.

Matěj:
(slézá ze židle) Ženská bláznivá! O hada jako o vlastního? To mu mám chodit chytat myši? Nebo mouchy? Nebo mu mám kartáčovat kůži?

Had:
S tím si nemusíš dělat starosti, Matěji. O svoji kůži se postarám sám. A něco k jídlu už si taky seženu. Tebe poprosím o něco jiného.

Verona:
(hladí hada po hlavě) Vidíš, táto, je to hodný had.

Had:
Běž do zámku, Matěji. A vyřiď králi, že tvůj syn – bílý had ho žádá o ruku princezny Maryšky.

Matěj:
(ohromeně se posadí) Had že žádá o ruku princezny? (rozhodně) Nikdy! Buď si budou myslet, že jsem se úplně zbláznil, nebo mě za drzost šoupnou do nejtemnější vězeňské kobky.

Had:
Děláš si zbytečné starosti. Jen klidně jdi. Důvěřuj mi.

Matěj:
(umíněně) Leda by mě tam párem volů táhli!

Verona:
No tak, Matěji! To jsi chlap? Poslechni ho a jdi.

Matěj:
Dobře, Veronko. Já na ten zámek půjdu, ale jen proto, že jsi moje dobrá žena a že si to přeješ. (do hlediště) A na to, jak to dopadne... na to radši ani myslet nebudu.



JAK SE PŘEDE ZLATÁ NIT


Postavy:

Rampelník
Barča
Máma
Král

Jednání:

1. Na louce u lesa
2. a 4. V zámku
3. V lese

O hře:

Klasická pohádka o líné Barče a lesním trpaslíkovi, který ji naučil příst zlatý nitě. Vida, obsah jde shrnout do jedné věty. A přesto se příběh odehrává ve čtyřech jednáních a na několika místech. Důležitou roli zde hraje kolovrátek, slovo nazdařbůh vypuštěné z pusy, ale hlavně láska, kterou v této pohádce najdeme v mnoha podobách.


Ukázka z 1. jednání:

Na louce u lesa

Barča:
(spí v trávě, kousek dál má položené hrábě a ubrousek od svačiny)

Rampelník:
(zpívá, za scénou)
V lese je místa dost, v lese je místa dost,
v lese je místa, místa jo místa,
v lese je místa dost.

V houští u jeskyňky, co rostou brusinky,
žije si v trávě třista let právě
Rampelník malinký!

(ozve se hvizd, Rampelník vyleze rovnýma nožičkama ze země, přímo u Barči)

A ten strašlivej, mrňavej Rampelník, postrach sedmi polesí, to jsem já!!!
(spatří Barču, úplně zjihne) Jé, Barča! Baruška! Móje, Baruška!
(usadí se Barče u hlavy, zamilovaně dozpívává)

Té co ji mám tak rád, co si jen bude přát,
hedvábný kytky, i zlatý nitky,
všechno jí můžu dát!

V lese je místa dost, vždyť v lese je místa dost,
pro mě i Báru, až budem žít v páru,
v lese je místa dost!

(spící Barče)
A zejtra, hned jak sluníčko z červánků popoleze, přičísnu si ofinu, naleštím boty a ... pudu si o tebe říct! (zasní se) To bude krása!

Máma:
(za scénou) Barčo! Baruno!

Rampelník:
(vyskočí) Co to je? No tohle! (s hvízdnutím zmizí)

Máma:
(vběhne) Jako bych si to nemyslela! Barčo! Povídám, Barčo, už ať jsi vzhůru!

Barča:
(posadí se) Jé, máma!

Máma:
Ve vsi pomalu vyzvání klekání a naše louka vypadá právě tak, jak vypadala ráno! Koukej popadnout hrábě, a pustit se do práce!

Barča:
(nepříliš nadšeně vstává)

Máma:
Bude to!

Barča:
Už jdu! Vážně!
(udělá dva kroky, šlápne na hrábě, ty ji praští do nosu) Jau, jau, jau, jau, jauvaj!

Máma:
Na co šáhneš, to zkazíš! Co s tebe bude!? Mládenci se naši chalupě vyhýbají a bodejť ne. Kdo by chtěl mít takové nemehlo celý život na krku!

Král:
(vejde) Ale no tak, paňmámo, není to škoda, hubovat takové pěkné děvče?

Máma:
(ohlédne se) Pěkné? Pěkně líné, jemnostpane! (strčí do Barči)
Co koukáš, ukloň se, přece, copak nepoznáš pana krále? (sama se ukloní)

Barča:
Jů, král! (lehce se ukloní)

Máma:
Ráno jsem ji poslala louku pohrabat, teď máme noc na krku a hrábě ještě trávu ani neokusily!

Král:
Možná umí lépe něco jiného?

Máma:
To jo! Beránky na obloze počítat, lelky chytat anebo celý den vystavovat tvářičky slunci.

Barča:
(dotčeně) Náhodou. Umím... umím... (rozhlíží se, zastaví se pohledem na zlatě prošívaném králově plášti) ... umím příst zlatý nitě!

Máma:
(ohromeně) Co to plácáš, holka nešťastná?

Barča:
Umím a umím a umím!

Král:
Jestli je to pravda...

Máma:
(skočí mu do řeči) Nevěřte jí ani slovo, pane králi! Neumí na kolovrátek ani šáhnout, jakýpak zlatý nitě!

Král:
(jde k Barče, podává ji ruku) Jestli opravdu umíš příst zlaté nitě, je tě do obyčejné chalupy škoda. Odvezu si tě na zámek.

Barča:
(ohromeně) Cože na zámek? Ó ano, ano!

Máma:
Báro, měj rozum!

Král:
Ale jestli mi lžeš..., dám tě zavřít do prasečího chlívku!



©Jana Dvořáčková
návštěvníků stránky
celkem57 057
tento týden9
dnes9